Trocha rétoriky pro mé „ajťáky“
Jsem jedním z těch šťastných lidí, kteří svého nejlepšího kamaráda z dětství neztratili ani v dospělosti. U nás byl rozchod o to aktuálnější, když jsme dospívali, protože mým nejlepším kamarádem byl a je dodnes kluk. Sama jsem nikdy rozhodně nebyla křehký dívčí typ, takže jsme spolu vždy mohli podnikat všechno, co se klukovin týče. Přestože nás rozvoj našich druhotných pohlavních znaků na chvíli zmátl, zůstali jsme si blízcí a to do té míry, že jsme se rozhodli společně podnikat. Já vystudovala vysokou školu ekonomickou a uměla se dobře pohybovat v oblasti médií a marketingu. Nikdy mi nedělalo problémy komunikovat s lidmi, dokázala jsem být přesvědčivá, a pokud se mi něco v životě nelíbilo, vždycky jsem se uměla se takzvaně „ozvat“. Milan byl oproti mně vždycky trochu klidnější, ale jeho výřečnost byla taktéž dostatečná. Sám vystudoval naprosto odlišný obor, a to informatiku. Náplní jeho práce tedy bylo programování. Jeho svět byl naproti mému světu obchodu plného komunikace a lidí o dost menší a klidnější. Samé obrazovky počítače, klávesnice, život na internetu. Milan ale nikdy nepatřil k typu lidí, které život mimo skutečnou realitu nějak zmátne nebo pohltí. Vždy si dokázal od své práce podržet odstup a svým skutečným životem se bavil. To se však nedalo říct o jeho nejbližších spolupracovnících. Když jsem vyzvedávala Milana na některé z jeho pracovních oslav, jakmile jsem vstoupila do místnosti, všichni ztichli a vyloženě na mě zírali. V jejich světě neexistovali ženy, a pokud ano, pak to byla jenom Lara Croft z počítačových her anebo některá simulace ženské bytosti v podobě Sims. Tři roky po škole jsme s Milanem sice oba měli zaměstnání, které nás dokázalo dobře uživit, ale nijak jsme pro svoji práci nedýchali. Rozhodli jsme se tedy, že své dva světy propojíme. Vypracovali jsme nový projekt v oblasti rozvoje informatiky na mediálním poli. Já měla za úkol PR a marketing projektu včetně ekonomické stránky, Martin pak byl ten, kdo dokázal daný program vyvinout a zpracovat. Navíc nám byli užitečné jeho kontakty a přátelé z bývalých zaměstnání. Tak se stalo, že jsme po roce a půl svého společného podnikání měli firmu, v níž pracovalo deset lidí, převážně programátorů. A svět „ajťáků“ to je pro obyčejného člověka silné kafe.
Na to, že tihle lidé většinou nemají soukromý nebo společenský život, byste si zvykli. To, že žijí jenom svojí prací, to je vám vlastně jako zaměstnavateli ku prospěchu. Ale to, že jakákoliv prezentace nových programů nebo projektů stála vždy pouze na mě, to byl náš hlavní problém. Moji IT zaměstnanci totiž neuměli mluvit! Ano, to myslím smrtelně vážně. Jakmile se totiž kdokoliv z nich dostal před skupinu potencionálních kupujících klientů, okamžitě zmrzli a nedokázali ze sebe dostat ani slovo. Pokud mi takhle neztuhli, pak často nebyli schopní přednést zajímavou řeč, ve které by jednoduše vysvětlili svoji aplikaci. A jestliže se o tohle pokoušeli, pak většinou jejich výklad neměl hlavu, ani patu. Pak nezbývalo nic jiného, než abych nastoupila já a mluvila a mluvila, aniž bych pořádně nevěděla o čem. Milan na prezentace neměl čas a já jich měla být pouze účastná z hlediska marketingového představení projektu. Nemohla jsem a nebylo to skutečně v mých silách, podat produkt ze všech, i technologických stran. Na to jsem byla málo „nerd“. Po jedné prezentaci, která se skutečně hodně nevyvedla díky tomu, že nám klient kladl otázky, na něž se můj zaměstnanec rozesmál s tím, že „Jak se na tohle může někdo vůbec ptát?“, vybuchla jsem jako sopka. Rozrazila jsem dveře Milanovy kanceláře a křičela: „Já je zabiju. Všechny je zabiju! Ale tady, v našem světě!“ Po tom, co mi Milan dal panáka, přislíbil, že s kluky promluví. Poslouchat, to uměli dobře, aby se ale ve své komunikaci zlepšili, to rozhodně ne. A tak mi nezbývalo, než se na ně nějak připravit.
Nejprve jsem se tedy pokusila jejich rétorické schopnosti vytrénovat a podpořit na základě vlastních investovaných sil. Rozdala jsem jednoduchá témata z oblasti společenského života a tihle „šprti“ je měli před ostatními představit. Celkem silně tahle akce zaváněla střední školou, ale budiž. O to více jsem byla překvapená, když někteří, kteří prý dosahují hranice geniality, nedokázali formulovat názor na globální oteplování. Snad že by raději vymysleli vzorec pro oteplování, nežli jej vlastními slovy popsali. A tak jsem to po třech hodinách úsilí, neustálého přitakávání hlavou a pobízení vzdala. S představou, že rozpouštím tým naší firmy, jsem usínala. Ale protože ráno je moudřejší večera, během cesty do práce jsem si v tramvaji přečetla zajímavý článek o firemním odborném vzdělávání. Nikdy jsem žádný z nabízených kurzů různých firem neozkoušela, a tak jsem si řekla, proč ne. Byla bych bývala vděčná za jakoukoliv pomoc nebo nápad. A tak jsem si na základě referencí vybrala kurz u vzdělávací společnosti Tutor. A rovnou, abych trefila přímo do černého, jsem objednala kurz rétoriky. Ať se chlapci naučí nejenom prezentovat, ale celkově komunikovat. Někdy jsem se s nimi totiž nebyla schopná domluvit ani na základních věcech, jakými jsou stravování nebo dovolená. Ti, jak na mě koukali, když se zprávu dozvěděli! Hlavní, o co se starali, bylo, aby je prý neučila ženská. Před tou by prý nebyli schopní říct cokoliv. Proto jsem se domluvila na lekcích rétoriky s mužským vedením a byla jsem zvědavá, jak se mí chlapci rozmluví. Milan přislíbil, že jako zástupce vedení na kurz půjde taky. Po několika denním kurzu rétoriky pod vedením pana Přeučila se mi místo bandy „nerdů“, šprtů a asociálních jedinců vrátili celkem milí, rozhodně slušní a na otázky plynule srozumitelnou větou odpovídající jedinci. Byla jsem jak v Jiříkově vedení. Tohle, že jsou má nemluvňata? Je to teprve měsíc a půl, a tak doufám, že se nevrátí do starých kolejí. Milan dostal skvělý nápad a fotku mistra Přeučila vyvěsil na nástěnku v kuchyňce. Prý bych to nepochopila… Má pravdu. Nechápu to. Ale jestli má nějakou magickou moc, pak jí asi začnu uctívat taky. Pomalu v to totiž začínám věřit.