Syndrom vyhoření v teorii i praxi
Když jsem v práci obdržela oznámení, že v rámci péče o duševní zdraví zaměstnanců v sociální sféře budu muset absolvovat kurz věnující se syndromu vyhoření, neměla jsem zrovna dvakrát radost. Práce jsem měla tou dobou nad hlavu a představa, že se ještě budu někde vzdělávat, mě ubíjela. Přesto mi nezbývalo nic jiného, než na kurz skutečně jít. S nedobrou náladou a malými očekáváními jsem se dostavila na místo určení. O syndromu vyhoření jsem jako sociální pracovnice měla povědomí, ale nikdy jsem tuto psychickou nemoc nebrala vážněji v potaz. Neznala jsem nikoho, kdo by syndromem trpěl, a tak mi celý povyk okolo něj přišel i trochu zbytečný. I přes moji počáteční nechuť poslouchat si mě dokázal školitel od Tutoru získat a dozvěděla jsem si i několik zajímavých věcí, o nichž jsem neměla zatím ponětí. Například, že syndrom vyhoření není pouze záležitostí psychiky, ale značně se podepisuje i na našem fyzickém vzhledu a tělesné kondici. Zjistila jsem, jakým během na dlouhou trať je léčba syndromu. Léčí se totiž téměř po celý život a může se kdykoliv vrátit. Dozvěděla jsem se i o posledních stádiích nemoci, které mohou vést až k úplnému zpřetrhání sociálních vazeb a nezájmu o vlastní rodinu včetně dětí. To jsem tedy do té doby z ženských časopisů rozhodně nevěděla. Dostala jsem také několik zajímavých tipů, jak se preventivně chovat, abych předešla syndromu vyhoření. Jak pečovat o duševní pohodu v práci, jak správně relaxovat nebo jak si nechávat pracovní problémy pouze do práce a nikoliv i domů. Společně s kolegy jsme se proto shodli, že čas strávený na kurzu rozhodně nebyl k zahození, a navíc jsme měli výborné téma k debatě. Přesto jsme v té chvíli asi nikdo netušili, jak rychle se mají naše nově nabyté odborné poznatky přenést do praxe.
Jak už to tak chodí, ne s každým v kolektivu si dobře sednete nebo se blíže poznáte. Případ naší kolegyně byl však jiný. I když s námi pracovala již přes rok, kromě jejího jména jsme o ní nevěděli nic. Pokud se konaly oslavy nebo pracovní neoficiální schůzky, neúčastnila se jich. Také ji nikdo nemohl nutit, byla to její volba. V práci se nijak neprosazovala, zůstávala v ústraní. Své si odpracovala a rychle se balila na cestu domů. Jednou jsem snad zaslechla, že má dceru na střední škole, ale žádné informace navíc. Nakonec jsme si všichni na její tichou přítomnost nebo absenci zvykli, že jsme ji vlastně přestali sledovat. Poslední dobou mě však její osoba zaujala více, než kdy dříve. Sociální pracovník se v člověku nezapře a já z ní cítila určité zoufalství. Viděla jsem, jak moc se v práci vždy snaží, ale najednou jakoby ji práce začala přerůstat přes hlavu. Do práce chodila bledá a nevyspalá. Tam na ní čekal pracovní stůl zavalený deskami, akty a spisy, které bylo nutné vyřídit. Ona však odcházela a těch papírů spíše přibývalo, nežli ubývalo. Říkala jsem si, že ji nejspíše trápí nějaká rodinná záležitost, a tak jsem se nechtěla na více ptát, abych zbytečně nevyzvídala. Když ale tahle pracovní smyčka nepolevila ani po dvou týdnech, zatímco se její stůl kopil spisy a kolegyně vypadala, že ty celé dva týdny nespala, nedalo mi to a zašla jsem si s ní promluvit. Byla nejprve překvapená, ale snažila se mi vysvětlit, že je všechno v pořádku. Prý se toho jen sešlo tolik, jako ještě nikdy ne, proto trochu nestíhá. Až ale opadne doba podávání žádostí o finanční příspěvky, jistě bude zvládat práci lépe. Zněla skutečně přesvědčivě, proto jsem se nad jejím vysvětlením nijak více nepozastavovala. Viděla jsem, jak se kolegyně opravdu snaží práci odbavovat, takže jsem po ničem více nepátrala. O týden později jsem si ale začala všímat, že její pracovní tempo se mění. Najednou se ani nesnažila spisy odbavovat. Chodila do práce o trošku později, někdy méně upravená. Většinu času jen někam odcházela, vše ji trvalo delší dobu než obvykle. Když jsem za ní přišla s nabídkou pomoci, rychle mě odbila, jako by předtím žádné naše popovídání neexistovalo. Měnila se v průběhu několika týdnů před očima. Hodně pohubla, chodila často ve stejném oblečení, vyhýbala se všem společným událostem včetně společných obědů. Odseparovala se od nás tak úplně. Stále jsem na ní však musela myslet a trápila se tím, co se jí tak strašného v životě přihodilo. Doma jsem stav své kolegyně popsala muži, který se na mě podíval a s klidem mi řekl: „No a nemůže mít to, o čem jste měli tehdá tu přednášku?“ Koukala jsem na něj s údivem, protože jen málokdy mě poslouchal, aby si o kurzu syndromu vyhoření něco pamatoval, a za druhé to vypadalo, že má skutečně pravdu. Proč mě to nenapadlo dříve! Vždyť jsem si z kurzu pamatovala téměř všechno, jen jsem nebyla schopná svoje znalosti aplikovat na její případ. Nežli jsem se rozhodla nějak jednat, chtěla jsem se přesvědčit, že mám pravdu. Ke kurzu jsem si tedy ještě pořídila odbornou příručku o syndromu vyhoření, kterou jsem poctivě nastudovala. Vývoj nemoci u kolegyně se pak jevil přímo ukázkový. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jednat. Vydala jsem se proto za ní, abych ji pozvala na kávu. Kávu však odmítla, protože se jí „nechtělo mezi lidi“. Byla ve fázi, kdy i setkání s lidmi z práce ji muselo činit obrovské potíže. Nechtěla mluvit ani se mnou, ačkoliv jsem se o to několikrát pokoušela. Proto jsem zašla za kolegyní sídlící na jiném sociálním oddělení, o které jsem věděla, že má vzdělání psychologa. Problém jsem jí popsala. Ta pak na vyšších pozicích zařídila, aby zmíněná kolegyně dostala pár týdnů volna. Během nich se bude setkávat s odborným pracovníkem a docházet k psychologovi. To vše se nakonec skutečně stalo. Samozřejmě až po důsledné diagnostice, která opravdu zněla „syndrom vyhoření“. Kolegyně je v současné době stále doma, ale na její výslovné přání za ní již mohu docházet, abych jí po skutečně malinkatých dávkách informovala o tom, co se v práci děje a hlavně, aby neztrácela svoji sociální vazbu s pracovním prostředím. Řekněme, že jsem v tomto smyslu takový vyslanec. Díky nemoci, která kolegyni postihla, jsem si uvědomila, jak křehká je hranice mezi tím být zdravý a nemocný. Došlo mi také, kolik času v životě strávíme prací a kolik s našimi nejbližšími nebo jenom sami se sebou. Přestali jsme myslet sami na sebe a svou rodinu, trávit s ní smysluplně volný čas, který nám dodá pozitivní energii, s níž můžeme dále fungovat. Dnes je mi líto každého volného dne a víkendu, který jsme jako rodina strávili zavření doma, každý ve svém pokoji u počítače nebo televize. A taktéž jsem získala jedno velké poučení, a to, že k věcem a lidem, kteří mě chtějí něco naučit, mám přistupovat s pokorou a respektem. Někdy mě totiž můžou naučit něco, co jinému zachrání život.