Když v oddělení vztahů s veřejností nefunguje komunikace
Po vystudování Mediálních studií na Fakultě sociálních studií v Praze jsem rok zkoušela štěstí na nejrůznějších pozicích, které měly co do činění s širokou oblastí médií. Chvíli jsem přispívala do jednoho ženského časopisu, ale po tom, co jsem napsala svůj třetí článek o podzimních trendech v líčení, jsem toho měla akorát dost. Zkoušela jsem práci asistentky v reklamní společnosti zaměřené ne prodej reklamy na internetu. Firma však byla malá, každý na každého všechno věděl a kolektiv si dával za zády co proto, takže jsem tu rozhodně nenašla pohodovou atmosféru, která by mě na místě udržela. Strávila jsem tři měsíce jako editor malého nakladatelství, ale prací jsem si nevydělala ani na zaplacení mé polovice nájmu. Místem, které mě bavilo i uživilo, se stalo až místo asistentky vedoucího oddělení komunikace s veřejností u jedné nejmenované mezinárodní finanční společnosti. Práce jsem sice měla nad hlavu, ale ohromně mě bavila. Díky tomu, že měl můj šéf už nějaké pracovní roky za sebou a věnoval se skutečně jen důležitým záležitostem a jednáním, jsem vykonávala hodně z jeho jednodušších úkolů. Získávala jsem tak praxi, o které by se mi předtím ani nezdálo. Tím, že jsem často v kanceláři šéfa zastupovala, jednala jeho jménem a rozdávala jeho příkazy, jsem tak poznala své kolegy lépe, než kdy on. Šéf se svými podřízenými málokdy přišel do stavu skutečně blízké . Zato já, já je měla někdy až příliš těsně u sebe. Mohla jsem tak vidět, jak takové oddělení pro komunikaci s veřejností funguje. Pokud se v něm objeví někdo ambiciózní, pak se časem mění v nevraživou hyenu. Chce totiž přebrat práci jinému z úspěšnějších kolegů, kteří jsou v branži déle. Ti proto mají lepší kontakty, jsou více vidět, mohou se lépe probojovat před televizní obrazovku. Pak jsou tu ale také tací, kteří jsou rádi, když si svoje v tiskovce odepíší, nemusí nikde uvádět své jméno a pracují si v pomalém tempu ve sladké anonymitě. Mají opačný problém, to, že jejich jméno se nikde neobjevuje, je netrápí, ale povzbuzuje v nicnedělání. Když jsem tedy zadala práci hyeně, dostalo se mi práce navíc a naprosto jiného druhu, nežli jsem potřebovala. Když jsem zadala práci lenochovi, čekala jsem na ni dlouhé týdny a nikdy nebyla lepší, než musela nutně být. Nejhorší situace jsem ale zažívala, jakmile bylo nutné, aby někdo z týmu narychlo převzal práci jiného kolegy. Stačilo být jenom záskokem. Všichni totiž dělali stále tu stejnou práci, kterou ovládali, ale sepsat krátkou tiskovou zprávu nebo podat dovysvětlující informace k nějakým článkům, to byla pro ty, kteří měli na starosti jinou formu komunikace neskutečný problém. Nedokázali přehodit výhybku. Neuměli se na ničem domluvit. Katastrofou pak bylo vypracovávání společné půlroční zprávy. V kanceláři čítající pouhou desítku lidí zavládl takový informační chaos, že jsem nechtěla věřit vlastním očím. Všichni zmateně někam telefonovali, přestože měl informaci jejich kolega po pravici. Nedokázali spolupracovat, vytvořit plán postupu pro všechny a navíc se právě v momentě stresu začaly ukazovat všechny osobní šarvátky. Ten mu kdysi nedal tu zprávu, když ji potřeboval. Ten musel kdysi za něj na tiskovku, i když měl domluvenou schůzku s recepční zezdola. Ten má rušivé vyzvánění na mobilu. Ten jí k obědu cibuli. Ten má divné oči. Ta má stále ječící matku na telefonu… A dost! Rozhodla jsem se. Když tu není šéf, musí to tu někdo dát do latě. „Za půl hodiny v jednačce.“ Zavelela jsem nekompromisně. Všichni se po sobě udiveně podívali, do zasedačky dorazili, ale jak jsem viděla, ze mě si rozhodně nic nedělali. Hádali se jako malé děti. Každý na někoho žaloval, ukazoval prsten a otáčel se po mně, jako bych já byla spravedlivá paní učitelka, která řekne, čí ten bonbón původně byl. Neměla jsem tedy nejmenší šanci jako insider něco vyřešit. Chtělo to někoho, kdo se na jejich problémy podívá zvenčí. Ukáže jim, jaké malichernosti to jsou, a pomůže jim lépe pracovat. Jakmile se jejich komunikace zlepší, bude lepší atmosféra, to znamená lepší práce, lepší peníze atd. Jakmile se proto šéf vrátil ze zahraniční cesty, požádala jsem jej o jediné. Objednat našemu oddělení lekce komunikace. Samozřejmě jsem už dávno měla kurz vybraný. Přes HR se tak narychlo objednaly lekce komunikačních dovedností ve firmě Tutor a já sebe, šéfa i mé kolegy nahnala na několik hodin. Přestože se zpočátku všichni tvářili jako svatí umučení, po prolomení ledů a ztrátě ostychu se nakonec při nácviku některých situací váleli všichni smíchy, když náš šéf musel sehrávat naštvanou kolegyni. Bylo to k popukání a jasný impulz k tomu, že by se z nás jednou mohla stát dobrá pracovní parta lidí. Kurz jsme všichni odchodili poctivě a poctivě docházeli i na hospodské hodiny po kurzu. Tam se nové kontakty a poznatky ještě utužovaly. Dokonce i sám velký šéf s námi docházel. Všimla jsem si, že najednou tráví i on sám více času v kanceláři, neutíká pořád někam, zajímá se o práci všech a komunikuje s každým o jeho problému. Měla jsem z toho radost. Jako ta paní učitelka, které se podařilo zlobivé děti napravit. Doufám a myslím si, že si mého podílu na úspěchu všimnul také pan šéf. Přece jenom není to nejmladší mladík, a tak když občas něco prohodí o odchodu do důchodu a svém nástupci, významně na mě mrká. Taková vize do budoucnosti by pro mě rozhodně nebyla špatná. Teď ale konečně vím, kde je moje místo, pustila jsem tady kořeny a hlavní náplní mojí práce je tedy držet tým pohromadě a sbírat zkušenosti, co to dá.