Jak zůstat asertivní v práci i v rodině
Po přečtení jednoho zajímavého článku v časopise o tom, co je to asertivita a jak je výhodné být asertivní v každém momentu vašeho života, jsem měla pocit, že to poslední, co ve svém životě jsem – kromě matky, ženy, dcery a zaměstnankyně – je asertivní člověk. Rozhodla jsem se, že bych s tím měla rychle něco udělat, protože jak to tak vypadá, začít být asertivní, znamená, začít zcela nový sladký život.
Začala jsem hned s jedním z nejhorších případů, které se nacházejí u mě v práci. Jedná se o moji kolegyni, se kterou sedím v jedné kanceláři, a která se rozhodla, že krizi středního věku buď nepřežije ona, nebo její okolí. Je o deset let starší než já, a jakmile ji na dveře zaklepala čtyřicítka, vypadalo to, že na mě brzy zaklepe infarkt. To jsem takhle jednoho krásného dne vstoupila do dveří kanceláře a buch – žena, která do té doby chodila oblečená klasicky, elegantně, hlavně v sukních a košilích, byla vyhozena od stolu nápadně nalíčenou, do červena obarvenou ženskou s nebesky vysokými podpatky. V tu chvíli bylo slyšet jenom spadnutí moji čelisti na zem. Kromě nápadné změny vzhledu, která je samozřejmě věcí každého, se ale milá kolegyně rozhodla i pro změnu celého osobního života. S jedním dospělým dítětem, které se odstěhovalo z domácnosti, zmizely každodenní mateřské starosti a láska s manželem je prý už dávno pasé. Kolegyně se tak rozhodla, bohužel jednostranně, pro otevřené manželství a začala si shánět milence. Prý kdo nemá milence, jakoby nežil. Aha, v tom případě jsem díky synovi a manželovi, se kterým chodím od střední školy, už pěkně rozložená mrtvola. Najednou kolegyně začala chodit pozdě do práce. Byla nevyspalá z nočních tahů a na displeji mobilního telefonu mi ukazovala ty nejpodivnější existence nočního života. Pokud se za ní stavila dcera, měla pak sklopené oči a bála se na svojí „rozkvetlou“ matku, jak se kolegyně sama nazývala, podívat. Na mě se pak dívala téměř omluvně a já se trapně usmívala, jakože jsem si vůbec ničeho nevšimla. A pak, že rodiče dělají peklo svým dětem jenom v době dospívání. A tahle kolegyně mi den co den vysvětlovala, kde byla, koho „zajímavého“ potkala, kolik toho vypila, jak moc se pobavila. Zároveň mi nezapomněla zdůraznit, že sama vlastně moc nežiju, a ať se sebou koukám něco dělat, nebo prý dopadnu jako ona. A tak moje hlava byla každý den nafouklá nejenom starostmi klientů, ale i touhle druhou pubertou mé kolegyně. Kromě svých historek z nočního života se mě ale kolegyně i neustále ptala na můj soukromý život a hodlala mě pořádně zanalyzovat. V těch chvílích už mi musela jít asi pára z uší, protože jsem byla schopná dlouho její „zážitky“ poslouchat a kývat hlavou, ale nechat si „kecat“ do života někým jiným, nežli je moje vlastní matka, tak to jsem nemohla. Jak by článek o asertivitě a knížka, kterou jsem si následně koupila, doporučily, dalo by se na kolegyni použít metody zaseklého gramofonu. Mohla jsem jenom dokola opakovat, že jsem spokojená, jak všechno v mém životě je stále dokola. Mně se to ale bohužel nedařilo a místo toho jsem jednoho dne práskla dveřmi od kanceláře a v polední pauze si zašla s manželem na panáka. Ten mě pak musel přemlouvat, abych se ještě vůbec kdy do té místnosti hrůzy vrátila.
Druhým pokusem, kde moje schopnost asertivity a tedy prosazení si svého, jaksi selhává, je moje momentální situace s šéfem. Byla mi totiž nabídnuta vyšší pozice. Vyšší pozice sice znamená vyšší plat, ale znamená být v práci mnohem více, dělat jenom administrativu, už nebýt s klienty a pomáhat jim (sestavuji nouzové finanční plány domácnostem). Navíc bych už nestíhala už takhle občas uhoněnou domácnost, s mužem bychom se neviděli vůbec a na malého syna bych čas ke hraní mohla škrtnout. Navíc bychom s mužem rádi za nějakou dobu dalšího přírůstek do rodiny, a jak znám od kamarádek situaci, z vysokého místa se odchází špatně, a hlavně, většinou se moc neodchází a další děťátko se nekoná. Proto jsem byla samozřejmě potěšená, když mi šéf místo nabídnul, ale musela jsem odmítnout. Šéf se však rozhodl mě naprosto nepochopit. Chodil za mnou proto o obědních pauzách, volal si mě do kanceláře na porady, významně se na mě díval při týdenních uzávěrkách, dělal na mě jako na budoucího vedoucího oddělení narážky. Tudíž většina mých kolegů si myslí, že se tady kují tajné pikle a já se stanu jejich nadřízenou, zatímco já o tuhle pozici vůbec nestojím a ráda zůstanu jednou z nich. Tak to ale ve světě vysokého managementu asi nechodí, a proto začíná být šéf stále nepříjemnější a stále nechápavější. Moje ne, pro něj prostě není definitivní a já nejsem schopná mu na jeho promyšlené otázky odpovídat. Každý rozhovor nakonec skončí tak, že z něj vyjdu jako blbec, který si šlape po štěstí, a nikoliv rozhodnutá matka rodiny a spokojený zaměstnanec. Kdybych aspoň trochu té asertivity v sobě měla, pak odejdu jako vítěz. Takhle odcházím jako zmoklí slepice.
Posledním případem, který ve mně probouzí vědomí žalostného nedostatku asertivity, je moje matka. Jak máte vlastní matce vysvětlit, že si jisté momenty ve výchově představujete jinak? Že chápete, že dítě má mít limity, ale zároveň si myslíte, že se může samo rozhodovat o tom, co ho baví a nadávat tak prvňáka na hodiny houslí, pokud chce chodit hrát hokej a fotbal, který by rád zkombinoval s dětskou atletikou. Když máte doma rozeného sportovce, proč má být i Paganini, který se z něj navíc nikdy nestane? Vždyť sama matka během koled u vánočního stromku nevydrží předstírat, že rytmus mého syna je v naprostém pořádku. Na její průpovídky, že jsem byla dítě zapálené do všeho a že jenom díky tomu, že jsem chodila na flétničku, jsem dnes tam, kde jsem. Ano, díky flétně jsem jistě finančním poradcem, a když je klientovi smutno, protože mu hrozí finanční krach, vytáhnu malou piccolu a zanotuji mi roztomilý popěvek pro dobrou náladu! Chtěla bych vědět, zda i odborníci přes asertivitu mají vztahy s vlastními matkami v krásném asertivním pořádku. Nikdy jim nehrozí hádka a vždy se skvěle domluví na bezbolestném kompromisu.
Nakonec jsem se rozhodla pro to si svoje problémy vyřešit s maličkou výpomocí kamarádky. Má kamarádka totiž pracuje na personálním oddělení naší firmy, takže když jsem ji během jedné z večeří, na kterých se „jí“ hlavně víno, sdělila svůj trabl s kolegyní a šéfem, domluvila se s vedením a jako povánoční dárek jsme získali školení o asertivitě u Tutoru. Přece, co bych na sobě měla pracovat jen já, ať si to zkusí i moje protistrany, třeba pak to půjde snáze. A matce, té moje kamarádka, velká to maminčina oblíbenkyně („z Janičky, z té si vezmi příklad, její Honzík chodí do lidušky na zpívánky i na flétničku“) pořídila knížku Asertivní žena s tím, že přesně tohle momentálně frčí a to, co řekne Janička, je pro mojí maminku svaté. Takže teď za mnou moje matka chodí a jakmile slyší moji hádku se synem o jeho vtipných poznámkách na některé naše sousedy, pak mi s radostí říká, „neřvi na něj, najdi kompromis!“ No není ten život báječný?