Plní přípravné kurzy politologie opravdu svou funkci?
Právě jste se čerstvě ocitli ve čtvrtém, tedy rozhodujícím, ročníku střední školy, sotva jste se stihli rozkoukat a už se před vás postavilo mnoho otazníků? Vím, že se to zpočátku může zdát trochu mrzuté, koneckonců, znám to z vlastní zkušenosti. Každý si tím maratonem musí nějakým způsobem projít a je jen na něm, jak se svým životem naloží.
Stojíte na prahu dospělosti, a tak je nutné ohlédnout se zpět, zeptat se sám sebe, co jsem už dokázal nebo co bych v budoucnu dokázat chtěl a právě na to se zaměřit. Pokud je vaší prioritou po zdárném zakončení střední školy pád rovnýma nohama přímo do pracovního procesu, pak vás do jisté míry přeci jen čeká o něco méně stresu, povinností a rozhodování než ty, kteří hodlají strávit několik dalších let na některé z vysněných vysokých škol.
V každém případě musíte začít s přípravou včas. Je to možná otřepaná fráze, nicméně až budete mít zdárně všechno za sebou, poznáte, že je to jedna z největších ověřených pravd a s chutí ji budete chtít předávat dál. Věřte, že jediný školní rok, a obzvláště pak ten poslední maturitní, je neskutečně krátký časový úsek.
Já sama jsem za sebou zabouchla brány své střední školy sotva před dvěma lety, ale kdykoliv si na poslední ročník vzpomenu, vidím ho z velké části jen jako nesouvislý slet rychle po sobě jdoucích událostí, stres před maturitní zkouškou a následná úleva při předávání maturitního vysvědčení, maturitní večírek, spousty emotivních chvilek a smutné loučení a miliony slibů, všechny o tom samém, jistě se všichni budeme scházet i nadále.
Chci tím říct, že toho budete mít tolik na práci, že v momentě, kdy vám předseda maturitní komise oznámí, že to máte úspěšně za sebou, nebudete ani schopni popsat, jak se to všechno vlastně seběhlo.
A rozhodnete-li se dál pokračovat na vysoké škole, pak je od vás velice naivní domnívat se, že přípravu na zkoušky zvládnete během těch následujících dvou týdnů, které představují jakousi volnou mezeru mezi datem vašeho ukončeného středoškolského vzdělání a termínu přijímacího řízení na vysokou školu.
Pokud vám mohu poradit, nenechávejte to na náhodě. Ve velké většině případů, a obzvláště pokud se hlásíte na nějaký atraktivní obor, kam přijímají třeba jen dvacet šťastlivců, to nevyjde. Jistě, nepopírám, že se to třeba jednomu ze sta takových laxních uchazečů o studium na vysoké škole může podařit, ale spoléhat se jen a jen na to je opravdu naivní a lehkovážné. Tohle je totiž další má osobní zkušenost.
Samozřejmě to nebylo tak, že bych se na přípravu k přijímacím zkouškám na vysokou školu vykašlala úplně. Věnovala jsem se jí, avšak po svém.
Měla jsem takové dvě hlavní vlny euforie, kterými jsem se nechala strhnout.
Ta první přišla hned poté, co jsem navštívila svou rádoby budoucí vysokou školu v rámci dne otevřených dveří, ještě někdy v lednu. Byla jsem naprosto unešená jedním oborem, a tak jsem nelenila a vyhledala si o něm vše potřebné.
Dověděla jsem se, jaké jsou požadavky k přijímacím zkouškám, kolik takové zkoušky vlastně mají kol a hlavně, na jaké úrovni by měly být mé znalosti. Hned další týden jsem si sehnala vše potřebné, nějaké knihy ze seznamu doporučené literatury k přijímacím zkouškám a také různé brožury zabývající se mým oborem. Tahle studijní horlivost mi vydržela zhruba dalších čtrnáct dní, načež se na obzoru objevilo několik zajímavých akcí s přáteli, které jsem rozhodně nemohla vynechat a následně jsem se už pomalu musela začít intenzivněji věnovat školním povinnostem, přeci jen, čtvrtý ročník je čtvrtý ročník.
Byl ale teprve únor, a tak jsem si vlastně ani tolik nevyčítala, že pouštím na čas svou přípravu na přijímací zkoušky k ledu. Stále jsem si říkala, že do samotných zkoušek zbývá ještě horda týdnů. Jenže tahle rádoby kopa dní se brzy smrskla do pouhých třech týdnů, v kterých jsem ještě navíc absolvovala maturitní zkoušku.
Musím uznat, že to bylo opravdu náročné období. Moc jsem tehdy nespala, a když už se mi usnout podařilo, strašily mě noční můry-v hlavní roli maturitní zkouška. Nutno dodat, že tenhle stokrát ohraný film odehrávající se v mých snech byl vskutku propadák.
Maturitní zkoušku jsem ve finále zvládla poměrně úspěšně, za což jsem nesmírně vděčná. Pro nikoho však nebude velkým překvapením, když naznačím, že přijímací zkoušky nedopadly ani zdaleka tak dobře.
Abych nezapomněla, ta druhá vlna euforie, tak ta se dostavila krátce po mé maturitní zkoušce. Měla jsem za to, že jsem ve skvělé „intelektuální formě“ a byla by tedy škoda toho nevyužít. Studovala jsem dnem i nocí, ale tolik materiálu, kolik jsem do hlavy potřebovala za těch několik málo dní nasoukat, se tam už bohužel nevešlo.
Pohořela jsem hned u písemných testů. Teď, zpětně, mohu tuhle svou akutní snahu nabiflovat se během pár dní tolik rozsáhlých témat, se kterými jsem se mohla u samotných zkoušek setkat, nazvat chybou.
Studuji sice jinou vysokou školu, na které jsem celkem spokojená, ale občas mi přesto vrtá hlavou, jaké to asi je tam, kam jsem původně měla namířeno. Ale kdo ví, třeba si to ještě někdy v budoucnu vyzkouším.
Tak tedy, jaká je vlastně moje závěrečná rada? Nechci samozřejmě nikoho poučovat, ale mohu uvést příklad své dobré kamarádky a spolužačky.
Jejím snem bylo snad odjakživa studium politologie. Dokázala o tom mluvit celé hodiny. Byl to její velký koníček, tahle vědní disciplína ji vždycky bavila, a ačkoliv jsem zpočátku nechápala, co ji na tom tak fascinuje, brzy jsem si na to zvykla, a upřímně jsem jí přála, aby se na svůj vytoužený obor-politologii-dostala.
Klára byla přeci jen krapet zodpovědnější než já, a tak není divu, že to vzala z úplně jiného konce. Na rozdíl ode mě se politologií nepřehlcovala jen nárazově, jak jsem to s oblibou činila já. Moc dobře věděla, že jí takové studijní tempo-obzvlášť co se politologie týče-nesvědčí, a tak zvolila odlišnou strategii.
Na internetu si zjistila jména několika společností, které pořádají přípravné kurzy politologie na vysoké školy. Nechala si zaslat několik mailů s bližšími informacemi a podrobnou náplní kurzů, načež si logicky vybrala ten, který jí vyhovoval v co nejvíce směrech.
Volba tedy padla na přípravné kurzy politologie v Praze od společnosti Tutor. Roli samozřejmě sehrálo hned několik aspektů. Zaprvé, Praha nebyla tak daleko od našeho rodného města a dopravní spojení nebylo nijak složité. Jednoduše nasedla do vlaku a jela. Další výhodou byl jistě i fakt, že přípravné kurzy politologie se konaly vždy o víkendu, většinou v sobotu. Moc dobře si totiž pamatovala svého staršího bratra, který před několika lety absolvoval podobné přípravné kurzy, avšak s tím rozdílem, že je pořádala jeho budoucí vysoká škola a to každou středu, tedy uprostřed týdne. Vracel se domů pozdě v noci, naprosto strhaný a utahaný. Netřeba dodávat, že druhý den musel do školy.
Přípravní kurzy politologie od společnosti Tutor trvaly skoro půl roku, tudíž bylo studium příjemně rozloženo do delšího časového úseku, což Klára dokázala ocenit. Často vyprávěla, jak zajímavé a podnětné diskuse v přípravném kurzu politologie vedou a kolik aktuálních informací se tam dověděla. Byla skutečně spokojená.
Co ji velmi potěšilo a hlavně co později u přijímacích zkoušek využila, byl fakt, že se naučila vést odbornější rozhovor a trefně, přesně a s jistou grácií odpovídat na případné otázky zkoušejících. Navíc ocenila, že se v přípravném kurzu politologie zaměřily i na testové otázky z minulých let.
Klára se na politologii dostala, což udělalo velkou radost nejen jí, ale i mně. Zasloužila si to. Samozřejmě tímto netvrdím, že přípravný kurz politologie rovná se automatické přijetí na obor politologie. Takhle to nefunguje.
Klára své vědomosti získávala postupně, hlavně díky své vlastní iniciativě a zájmu o politologii. Přípravné kurzy politologie pro ni ale byly určitým klíčem, který jí otevřel dosud skrytá vrátka, s jejichž pomocí se na politologii začala dívat zas trochu novým způsobem, což jí v den D opravdu pomohlo.