Mediální blázinec v rodině
Naší rodinu by se dala nazvat rodinou „televizáckou“. Oba rodiče totiž pracovali a stále pracují ve veřejnoprávní i soukromé televizi. Odmalička jsem tak volné chvilky trávila někde ve studiích, kde jsem se mohla proplétat mezi kabelovými dráty, otáčet hlavou kamery a nechápavě zírat na modré pozadí, které se vždycky na televizní obrazovce proměnilo v obrázek různých barev nebo kulis. Nejvíc ze všeho mě ale bavilo se rozprávět se všemi lidmi, kteří měli s televizí co do činění. Často jsem tak několik hodin strávila klábosením s maskérkami, o kterých je všeobecně známo, že vědí nejvíce a rády se o to podělí. Někdy se mi podařilo otravovat i jiné profese, třeba ulovit na hraní některého ze zvukařů, kteří mi půjčovali obrovská sluchátka a dovolovali mi si v mixovací místnosti hrát s tlačítky vypnutého hlavního pultu. Do střižny jsem nikdy nechodila ráda, tam byla hrozná tma a příliš moc obrazovek na to, aby se dali sledovat najednou. Jako dítě jsem z toho byla zmatená a chtěla obrazovku pouze jednu, na které bych všechno mohla sledovat hezky pohromadě. Kromě televizního média naše blízká rodina ovládla i médium tiskové. Strýc pracoval jako editor v regionálních novinách a teta se naopak věnovala práci v nakladatelství. K narozeninám, svátkům, Vánocům i Velikonocům jsem tak dostávala spoustu knížek, které jsem se zaujetím hltala. Nejvíce se mi líbily knížky o televizi a slavných režisérech nebo scénáristech. Ráda jsem také četla memoáry slavných osobností, na kterých mě fascinovala jejich vyprávění o tom, jak vypadá svět filmu a televize z druhé strany. Nikdy se mi nelíbila povrchní medialita a sláva, která se upínala k hercům, kteří byli neustále vystavováni na oči veřejnosti. Měla jsem ráda „kuchyni“, v níž se všechno to mediální tajemství vařilo. Nelákalo mě proto studium herectví nebo režie, ale práce editora, dramaturga nebo produkčního, to už bylo něco pro mě.
Přestože jsem si neuměla ještě během studií na gymnáziu vybrat, dělala jsem vše, co mě v téhle oblasti bavilo. Vydávala jsem společně s kamarády filmový měsíčník, pořádala jsem s partou spolužáku čtvrtletní výstavy našich nadanějších kamarádů a hlásila se na všechny možné pořadatelské posty jako dobrovolník. Organizace bylo něco, co mi přirozeně šlo. Navíc, pokud šlo o vymýšlení konceptu, smyslu akcí, kreativita nechyběla, takže když jsem se během čtvrtého ročníku střední školy měla rozhodnout, co specifického za mediální řemeslo si vyberu, byla to pro mě těžká volba. Zašla jsem proto za radou za těmi nejpovolanějšími, svými rodiči. Oba dva se k práci v televizi vlastně ze začátku dostali téměř náhodou. Oba dva se vypracovali z těch nejnižších pozic. Neuměli mi proto pořádně odpovědět, pro jakou vysokou školu se mám rozhodnout. Zašla jsem za tedy za strýcem a tetou a ptala se jich, jak vypadá život mezi knížkami. Jak mi bylo sděleno, práce to byla sice krásná, ale přestože velmi prospěšná a časově náročná, ne vždy dobře finančně ohodnocená. Navíc často probíhala v osamocení u psacího stolu, což pro mě, jasného extroverta, který kolem sebe potřebuje skupinu aktivních lidí, nic lákavého nebylo. Hledala jsem tedy něco, spíše takový obor, v němž by se všechny práce prolínaly a úhly pohledu kombinovaly. Jediným studiem, které mému interdisciplinárnímu nároku odpovídalo, byla mediální studia.
Po informování se o průběhu a obsahu studia jsem propadla naprosté euforii, že to je přesně ten obor, jaký jsem tolik hledala. Poskytoval člověku jedinečný rozhled do všech mediálních sfér – od tisku, žurnalistiky, po televizní práci a otázky nových médií, jakými jsou internet, sociální sítě či internetová média. Rodičům se má volba líbila, takže jsme nadšení sdíleli v rodině společně. Už jsem se viděla jako úspěšná studentka Fakulty sociálních věd, kráčející zamyšleně po nábřeží dumajíc nad mediálními otázkami dneška. Ve svém nadšení jsem však jaksi zapomněla na to, že i přestože mám v rodině všechny členy zaměstnané v mediální sféře, měla bych se na zkoušky nějakým způsobem připravit. Přišlo mi tak nějak samozřejmé, že informace, které po mě budou vyžadovat u písemného testu, bych měla automaticky znát. Jak jsem ale u přijímacích zkoušek zjistila, samozřejmé to rozhodně nebylo. Přestože o mnoha otázkách jsem měla povědomí, přesné odpovědi jsem neznala. Z dějin médií jsem plavala zcela na vodě. Znala jsem totiž praxi, svět za kamerou, ale nikoliv teorii médií. Angličtinu jsem jakž takž uhrála, ale u přijímacích zkoušek mi k záchraně mizerného výsledku nestačila. Věděla jsem i bez akademického papíru, že jsem zkoušky nesložila.
Rodiče a jejich spolupracovníci se tvářili značně překvapeně, což bylo vážně povzbuzující. Připadala jsem si jako jejich velké zklamání. Pře zkouškami jsem totiž kolem sebe slyšela samé: „Tak až tu školu doděláš, bude z tebe naše kolegyně.“ Nebo: „Tak co, už tam na to vaření kafe režisérovi studuješ?“ Nejhorší ale bylo, že jsem zklamala sama sebe. Přestože jsem si podala přihlášku ještě na český jazyk a literaturu, ke zkouškám jsem nešla a rozhodla se nastoupit někam do práce a vyšplhat po pomyslném pracovním žebříčku jako rodiče. Vstup do reality byl ale tvrdý. Pokud jsem chtěla dělat pořádnou produkční práci, chtělo to mít minimálně tři roky výšky na bakaláři, anebo tři roky praxe. A tak jsem o prázdninách nastoupila do jedné mediální firmy jako recepční. K žádné kreativní práci jsem se rozhodně nedostalo. Vyřizovala jsem telefony, přepojovala hovory, třídila maily, faxy a odesílala poštu. Práce mě vůbec nebavila a navíc mě trápila tak, že jsem nebyla ani o volných chvílích schopná cokoliv vymýšlet, uspořádat nějakou akci, malou výstavu, pozvat pár kamarádů. S neúspěchem jako by ze mě vyprchal všechen elán a tvořivý potenciál.
Na to se ale nemohla moje maminka dlouho dívat. Sama proto jednoho dne zasedla k počítači s tím, že jde jako obvykle propracovat celou noc. Nebylo mi na tom tak nic podezřelého. Za dva dny na mě ale čekala na stole obálka a v ní vytisknutá přihláška s mým jménem na přípravný kurz masmediální komunikace. Zpočátku jsem nechápala, co tím milá maminka myslí. Vysvětlila mi ale, že vidí, jak se poslední dobou trápím a že přece jeden neúspěch na snech člověka nemá nic měnit. Takovou chytrou a hodnou maminku já mám. Domluvili jsme se tak na placení kurzu, který jsem si měla zčásti zaplatit díky svému platu recepční. Sama jsem se divila, ale když jsem po prvních hodinách z Tutoru odcházela, uvědomila jsem si, jak mi chození do školy vlastně nějakým prapodivným způsobem chybí. Na přípravných kurzech jsem se dověděla všechny informace, které mi nikdo z praktické sféry nemohl předat, a na které bylo potřeba různých odborníků. Otázky jako agenda setting, spin doctoring nebo mediální gramotnost pro mě byla témata, o kterých jsem možná někdy vzdáleně něco zaslechla, ale rozhodně jsem s nimi netykala. Najednou se ale všechno otočilo a já doma i během kurzů ležela v materiálech uvádějících mě do zajímavého světa médií. Historie internetu nebo koncepty aktivního a pasivního publika pro mě byly úžasné novinky. Do té doby jsem internet prostě chápala jako každodenní zdroj a vyhledávač informací, víc jsem za ním rozhodně nehledala. A televizní publikum? Většinou jsem ho chápala jako aktivní spolupodílitele na televizním vysílání a o nějakém Postmanovi a jeho apokalyptické vizi televize jsem si mohla nechat zdát. Došla jsem tak k báječnému zjištění, že mě práce v médiích baví nejenom po té praktické stránce, jak jsem ji znala od dětství, ale i po stránce teoretické a historické. Rodiče, známé i kolegy jsem tak neustále napadla otázkami typu: „A věděli jste, že…?“ Myslím, že maminka si ke konci přípravných kurzů musela v duchu říkat, proč mne nepřihlásila na kratší semestrální kurz. Zájem o obor a penzum informací, které se mi podařilo za ten rok pochytit, se nakonec skutečně pozitivně u přijímaček projevily. Stala jsem studentkou mediálních studií na FSV. Z práce recepční jsem ale neodešla natrvalo. Nechala jsem si práci jako brigádu, a pokud se mi poštěstí, mohla bych se během studia dostat i k zajímavým mediálním kampaním, které naše firma dělá. Kdo ví – vzdělání už na to rozhodně budu mít!