Jdi na obsah Jdi na menu
 


Láska k architektuře navzdory vesnickému stavení

 

Přestože to asi bude znít jako klišé, děti z vesnice mají skutečně absolutně odlišné možnosti a podmínky, nežli dítě vyrůstající v městském prostředí. Ano, samozřejmě, město má své nástrahy. Pokud však jde o kulturní a umělecké podněty, má vesnické dítě pro rozvoj detailnějšího vzdělaného cítění jen málo prostoru a šancí. I když si nemohu vzpomenout na to, že bych někdy svého dětství na severomoravské vesnici litoval, stále živě si pamatuji na to, když se blížil každoroční výlet do Prahy. Všichni jsme byli nadšení, cítili to vzrušení z velkoměsta a pokaždé, když se před námi otevřely brány Prahy, byli jsme u vytržení. Mí spolužáci nestíhali otáčet hlavy po všech lákadlech, která se nabízela, po všech těch výlohách, obchodech, lidech, kteří byli úplně jinak oblečení, než jak jsme byli z vesnice zvyklí. Já si ale mohl ukroutit hlavu, když jsem neustále chodil s pohledem vzhůru ke štítům budov, vitrážím oken, detailům na fasádách, u vstupních dveří a hltal každý moment té úžasné směsi architektury. Neustále jsem proto do někoho vrážel a ztrácel se v davu. Staroměstské náměstí – býval bych tam zůstal stát hodiny a hodiny a přece bych vždycky objevil nějaký znak, ornament, metaforu, které jsem si před tím nevšiml. Každá návštěva Prahy byla žní pro mé oči. Byl jsem proto hrozně rád, když jsem musel po dva roky dojíždět ke specialistovi na pražskou kliniku, který kontroloval můj pubertální rychlý růst. Mohl jsem tak vidět architekturu Prahy častěji. V deváté třídě jsem byl pevně rozhodnutý dostat se na střední školu do Prahy. Rodiče se však tenkrát obávali, že bych jim ve městě zvlčil, a tak jsem chodil na běžnou průmyslovku do okresního města. Nikterak mě škola nebavila. Většinu času jsem se nad matkami a šrouby nudil. Jediné okamžiky, kdy jsem ožíval, byly chvíle, kdy přicházely hodiny deskriptivní geometrie a technického kreslení. Díky prostorové představivosti jsem neměl problém s navrhováním a kreslením těch nejtěžších vzorů. Navíc jsem se při rýsování skvěle odreagoval, a tak jsem se téhle mé oblibě začal věnovat i mimo domácí úkoly a u rýsovacího prkna trávil dny i noci. Rodiče byli tehdy nadšení, že synovi vybrali tu nejlepší školu. Já však už dlouho nekreslil jen pouhé průmyslové vzorky matic, ale věnoval se nejprve návrhům přestavby mého malého pokoje a později jsem se začal přemýšlet i nad tím, jak předělat naše staré vesnické stavení, které mě i mým rodičům už padalo nějaký ten pátek na hlavu a architektonický zásah si rozhodně žádalo.
Pamatuji si, jak jsem poprvé své návrhy přestavby pokoje ukázal rodičům. Otec v nich nemohl nic kloudného vidět, ale podpořil mě. Dal mi do ruky pár tisíc a řekl, že jestli se mi pokoj „nelíbí“, tak ať si s ním něco provedu. A tak jsem se nadšený pustil do svého prvního díla. Pokoj jsem prosvětlil, opticky zvětšil, minimalizoval nábytek, dostal prostor pomocí vestavěné skříně a s pomocí kamaráda elektrikáře si zabudoval reproduktory do stěny. Jako bych se ocitl v jiném světě. Povzbuzen svými nápady jsem tedy přišel za otcem i s návrhem přestavby domu. To mě už ale otec hnal s tím, abych se začal zamýšlet nad tím, kde si seženu za rok práci. To pro mě ale byla rána. Já totiž nebyl rozhodnutý jít pracovat, ale chtěl jsem se dostat do Prahy na školu. O tom ale nikdo z rodičů nechtěl ani slyšet. Prý po tom, co jsem si přestavěl za otcovy peníze pokoj, bych měl jít za rok někam pryč? Podle nich jsem si měl sehnat práci ve fabrice, tam jim prý můžu kreslit přestavby do aleluja. Vztek a vztek, to bylo jediné, co jsem cítil. Naštval jsem se na celý svět a nejvíc na to, že trčím v pitomé vesnici, kde nikdo není schopen podívat se dále, nežli za vlastní plot. Pomalu jsem tak začínal ztrácet elán v plnění si svých snů a rozhodl se pro minimum úsilí ve škole, které mi připadalo zbytečné vzhledem k tomu, že jsem měl skončit po maturitě ve fabrice. Naštěstí se v období mé rezignace zjevil můj anděl strážný, o jehož existenci jsem měl jen slabé povědomí. Byl jím totiž náš stařičký profesor deskriptivní geometrie, který málokdy s některým ze studentů prohodil více slov nebo si pamatoval naše jména. Ruce se mu již klepaly, ale jakmile do nich uchopil tenkou tužku, jeho stisk byl pevný a jistý. Pod jeho rukama vyrůstaly ty nejpodivnější útvary, kterým rozuměl a propočítal je pouze on sám. Pro nás běžné studenty byl spíše jenom starým mrzoutem, který má přehnané nároky a málokdo mu rozumí. A právě on za mnou přišel s tím, že se mu stále více líbí moje práce. Prý bych se měl věnovat technickému rýsování a kreslení, měl bych zkusit něco navrhnout. A tak jsem mu přiznal, že o to jsem se již pokoušel, ale že doma to na žádné úspěchy nevypadá. Přinesl mu tedy své přestavby i fotografie mého nového pokoje. Stařičký pán jako by se přede mnou náhle proměnil. Byl vstřícný, usmíval se, měl spoustu připomínek a já je hltal s nadšením a tužkou v ruce. Společně jsme tak začali pracovat na návrhu přestavby našeho domu. Po několika týdnech společné práce na mě čekala zpráva, že pojedu s výkresy do Olomouce za jeho starým přítelem, který se věnuje architektuře. Je prý v důchodu a přivydělává si konzultaci a přípravou na zkoušky z architektury. A tak jsem za profesorovým přítelem dojel do Olomouce. Ten mě vzal na své přípravné hodiny architektury, kde jsem viděl tolik lidí toužících po tom já, kterým se však dostávalo potřebného vzdělání. Měl jsem tak okamžitě jasno. Do kurzu se přihlásím. A skutečně, z našetřených peněz, které měly padnout na letní prázdniny jsem se přihlásil do olomouckých přípravných kurzů architektury a do místního Tutoru dojížděl každou sobotu. Čekala mě spousta a spousta práce, kterou jsem před přijímacími zkouškami musel udělat. Dočkal jsem se pochval i mnohých výtek. Nejtěžší moment během příprav nastal v tom, když jsem nedokázal vymyslet něco, co bych do svých běžných představ zakomponoval jako vlastní moment, něco, co je mi inspirací, co je pouze mé. Dlouho jsem se tím trápil, až mi to došlo. Udělám ze svého myšleného handicapu přednost. A tak jsem se inspiroval tím, co znám nejlépe – vesnicí. Motivy moderního proskleného minimalismu kombinované s prvky starého vesnického baroka. To bylo něco, co mě začalo provázet v každém celku, který jsem promýšlel. Rodiče se stále nemohli smířit s tím, že jsem se rozhodl jim navzdory. Nechápali, proč chci žít jiný život, když oni mají život dobrý a jsou s ním spokojení. Hlavně otec se bouřil a tvrdil, že zůstanu na žebrácké holi, že se „kreslením“ domů neuživím. Já svému snu však věřil. A stále věřím. Na architekturu jsem se totiž dostal. A ze svého dětství a vesnice čerpám a asi i čerpat budu stále. Po několika letech strávených na fakultě architektury a v srdci velkoměsta jsem ráda za každý čas, který mohu strávit se svými rodiči uprostřed severomoravských lesů a kopců. V posledním ročníku vysoké školy netuším, zda se „kreslením“ domů uživím. Doufám, že ano. Zatím mi víra v životě vždycky pomohla. Věřil jsem, že se dá překročit hranice našeho rodinného pozemku, věřil jsem, že překročím i hranice fantazie a objevím nové tvary a prostory v mé hlavě, které převedu na papír a věřím, že mé setkání se strážným andělem v podobě našeho stařičkého profesora, který dnes skutečně sedí nahoře na nebi v bílém a rýsuje si náš svět z božského nadhledu, bylo to osudové.
 
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 56361
Měsíc: 204
Den: 10