Strýček a studium polštiny
Není to tak dávno, co jsme měli menší rodinou oslavu. Sešla se skoro celá bližší rodina a vhledem k tomu, že se příliš často nevídáme, každý hned zaujatě sondoval, co je u koho nového, co kdo dělá, jak se má, jak se daří jeho dětem, a tak podobně, znáte to.
Uprostřed téhle hlučné výměny vesměs bezpředmětných, ale leckdy i legračních informací se z pohodlného křesla zvedl můj asi padesátiletý strýček a pravil, že on má rozhodně novinku, která stojí za to, a hlavně, která je daleko zajímavější, než všechny ty rodinné historky, které si tak rádi každoročně znovu vyprávíme.
Zbytek osazenstva místnosti se na okamžik utišil, protože ho strýčkova slova pochopitelně nenechala chladným, a napjatě čekal, co tak úžasného nám tenhle dvoumetrový muž hodlá sdělit. Když viděl, s jakým zájmem ho rodina sleduje, patřičně si to vychutnával. Po chvilce si významně odkašlal, a jako by mimochodem nám s klidným výrazem ve tváři řekl, že se zapsal na jazykovou školu.
Příbuzní byli zpočátku tak trochu šokováni. Zdálo se jim to tak málo pravděpodobné, že jejich první reakce musela být logicky překvapivá.
Strýček už roky vedl menší firmu. Zaměstnával několik lidí, ale všichni jsme dobře věděli, že to není nějaký velký byznys. Slušně fungující malá společnost, která si na sebe dokáže vydělat, to ano. Znali jsme ho jako ředitele, který už roky střídá tři stejná kvádra, přičemž u dvou z nich jsou mu viditelně krátké nohavice, ale on to zrovna dvakrát neřeší. Nemá obleky rád, tak proč by si kupoval stále nové. Tři stačí.
To je tedy náš strýček. Ve škole nikdy nebyl špatný, ale měl přeci svůj podnik, tak nač proboha, tázala se udiveně další teta, potřebuje studovat jazykovou školu. Vždyť si přeci může dovolit zaměstnat si nějakého mladého floutka, co se v jazycích vyzná a u obchodních jednání může strýčkovy požadavky tlumočit druhé straně.
Ale strýc se proti tomuto argumentu rychle ohradil. On přeci nebude zaměstnávat nějaké mladé floutky, když to hravě může zvládnout sám.
„A co se vlastně učíš na jazykové škole strýčku?“ zeptala se moje malá sestřenice.
Strýček se hrdě napřímil, načež se mu jeho krátké kalhoty vykasaly skoro do půli lýtek a prohlásil: „Polštinu, maličká, polštinu se tam učím!“
Příbuzní takřka oněměli, jejich údiv neznal mezí. Měli za to, že když už se takový ředitel malé společnosti na stará kolena přeci jen učí nějaký ten jazyk, proč si musel vybrat zrovna polštinu? Proč ne nějaký ten světový jazyk, angličtinu nebo třeba i tu němčinu, která by mu přeci šla daleko lépe. Proč zvolil polštinu? Pěkný jazyk to je, to se musí nechat, ale vždyť se s ní domluví jen s málokým.
Strýkovi povylezl úsměv na tváři a začal nám detailně vysvětlovat, jak se mu studium polštiny vyplatí, obzvlášť teď, když uzavřel smlouvu s jednou další menší polskou firmou, která je pro obě strany velmi výhodná. Měl z toho očividně velkou radost.
Snažil se všem přítomným vysvětlit, že mu přijde nesmyslné, aby si neustále najímal tlumočníka, když jsou vlastně čeština a polština jazyky v mnoha ohledech podobné. A vzhledem k tomu, že bude se zástupci té polské firmy nyní neustále v kontaktu, chce rozumět jejich jazyku. Takové jednání se mu zdá daleko osobnější, což je pro obchod velmi důležité.
Tohle vysvětlení všem přítomným přišlo rozumné, a tak se celá rodinná diskuse přehoupla do daleko příjemnějších rovin. Začali jsme se strýčka vyptávat, jakou jazykovou školu studuje, kde ji studuje, jak se tam dostal, jací jsou jeho spolužáci a zda je jeho lektor skutečně dobrý.
Strýčka náš zájem evidentně těšil, a tak se pomalu rozpovídal. Vyprávěl, že když o studiu polštiny začal uvažovat poprvé, poprosil svou sekretářku, aby mu vyhledala jazykové školy, které nabízejí kurzy polštiny v Praze.
Během hodinky mu jich prý vyhledala hned několik, ale dovolila si doporučit mu studium polštiny, které nabízí společnost Tutor. Sama tam studovala angličtinu a byla velmi spokojená. Strýček je už přeci jen nějaký ten pátek ze školy pryč, takže o jazykových školách příliš velké povědomí neměl, a tak dal na její radu.
Jak sám říká, je tam velmi spokojený. Studium polštiny ho dokonce baví, s oblibou tvrdí, že je důležité hlavu stále něčím trápit, jinak nadobro zakrní, a to on v úmyslu rozhodně nemá.