Případ s japonštinou nevěrné Kláry
25. 11. 2010
Vždy jsem si myslela, že znám sama sebe velmi dobře. Říkala jsem si, že mě snad už nic nepřekvapí. Nikdy jsem neměla žádnou chuť vyvádět nějaké šílené věci, v pubertě se stavět na hlavu anebo bojkotovat společnost, oblékat se do netradičního oblečení a vykřikovat hippie hesla. Nic z toho se nestalo a já byla vždycky slušná až poslušná dcera. Snad od konce základní školy mě fascinovala práce v bance. Do banky jsem ráda chodila, i když později už tolik ne, vzhledem k placení nejrůznějších účtů a poplatků. Matematika mi docela šla, a tak jsem se hlásila na ekonomické lyceum. Odtud pro mne vedla pouze jedna cesta. Přihlásila jsem se na vysokou školu ekonomickou. Moje plány se tak začaly plnit. Kromě toho, že jsem spořádaná totiž taky ráda a často plánuju. Na ekonomku mě vzali napoprvé, takže šlo všechno hladce. Našla jsem si přítele, se kterým jsem zažila první velké stěhování od rodičů a všechno klapalo až do čtvrtého roku na výšce. Jednoho dne jsem se probudila a řekla si, že musím v životě zkusit něco nového, že takhle to přece nejde. Pomyslela jsem si totiž, co budu dělat ve svých šedesáti, když už v šedesátnickém tempu žiju a je mi téměř pětadvacet let (přičemž vím, že lidé v šedesáti si užívají aktivního života, ale přece jenom). Jenomže, neměla jsem potřebu něco měnit. To rozhodně ne. V partnerském vztahu jsem byla spokojená, v rodině všechno klapalo, všichni zdraví a ve škole jsem se blížila k napsání diplomové práce. Měnit jsem nechtěla, ale zkusit něco nového, to ano. Cítila jsem najednou nutkavou potřebu něco nového zkusit, získat nový zážitek. Přece jenom, přes noc se vám charakter člověka nevymění, proto jsem věděla, že k žádným adrenalinovým sportům moje tažení za zážitky nepůjde. Chtěla jsem si najít novou zálibu, něco exotického, originálního, něco, co mě uchvátí a nalije mi trochu krve do žil. A protože jsem „stará konzerva“, jak se říká, zvolila jsem si konzervativní cestu. Rozhodla jsem se, že se něco nového naučím. O nějakých ručních pracech v mém případě nemohla být ani řeč. Nikdy jsem se nenaučila plést ani háčkovat, a to myslím, že se moje babička pokoušela o své nejlepší učitelské výkony, a přesto se jí na mých obou levých rukách nezadařilo čehokoli dosáhnout. Jakkoliv umělecky jsem se také jaksi nevydařila, takže veškerý tanec nebo zpěv pro dobro mých sousedů a přítele taktéž nepřipadaly v úvahu. A protože mi vždycky šly tak nějak od přírody pouze jazyky, rozhodla jsem se, že se naučím nějaký cizí jazyk. Šlo tedy o to, vybrat si ten správný. Lákalo mě tedy naučit se něco exotičtějšího, ale rozhodně jsem chtěla, abych mohla svůj budoucí jazyk někdy v životě využít. Chtělo to pro mě nějakou výzvu, proto jsem si vybírala mezi těmi jazyky, které neznají latinku a u kterých se budu muset trochu zapotit v případě psaní. Okamžitě mě napadla arabština. Jenomže, kdy já bych mohla uplatnit arabštinu, když se rozhodně do žádných emirátů a podobných krajin nechystám? Vzápětí mi přišla na mysl čínština. Bohužel, pár dnů před tím jsem viděla dokument Divoká Čína a měla jsem z něj docela divoké sny, co se některých životních podmínek týče. A jelikož se říká do třetice všeho dobrého, napadla mne japonština. Japonsko mně, který tak ráda plánuje a dbá na tradice, přišlo svou pracovitostí a slušností jako to nejideálnější místo na světě. Navíc už mne někdy v životě napadlo, že bych se ráda do země vycházejícího slunce podívala. Naprosto mne uchvacoval místní ruch, životní tempo, anonymita a pokrokovost. Na takové místo bych se mohla vydat. Neváhala jsem tedy ani minutu a s novým semestrem jsem se rozhodla přihlásit do jazykové školy.
Do nástupu k první lekci zbývaly tři týdny, během nichž jsem si dokázala o japonštině a Japonsku zjistit téměř vše, co se dalo. Zároveň mě trochu popadl záchvat šprtovství, když jsem si koupila japonsko-český slovník s cédéčkem a snažila se něco předem naučit. Jak jsem ale vzápětí zjistila, vůbec jsem ničemu nerozuměla, a tak jsem si nechala svoje první japonské krůčky až do Tutoru. Říkala jsem si, že je jasné, proč se mi vůbec nic naučit se japonsky sama nedaří. Potřebuji přece jasné vedení, zkušeného lektora a jistě nebude problém ve mně. Jak se rychle ukázalo, podobným stádiem nepřiznání si vlastní neschopnosti prošla i většina mých spolužáků. I oni toužili po něčem novém, exotickém, určité životní výzvě a zajímavém koníčku. Zakoupit si různé knihy o Japonsku a japonštině, to byla pouze minimální investice vzhledem k tomu, kolik mne stály mentálních sil první měsíce. Snažila jsem se tak moc, a tak moc mi japonština nešla. Naše lektorka naše smutné a přepadlé tváře sice utěšovala, že při výběru tak náročného jazyka si musíme uvědomit, že nikdo učený z nebe nespadl, ale popravdě – všichni, kdo jsme ve třídě seděli, jsme přece na začátku ve skrytu duše doufali, že právě my těmi učenými jsme. Jak se ukázalo, rozhodně jsme jimi nebyli. Když jsem se dozvěděla, jak dlouho se japonštinu učí naše lektorku, vystudovaná japanoložka – přes 15 let, a přesto nemá šanci poznat všechny slova a znaky, byla jsem zděšená. Každý, koho jsem potkala a sdělila mu, že se učím japonsky, se sice tvářil nadšeně, ale mě mé nadšení rychle opouštělo. Několikrát, když jsem seděla nad svým čtverečkovaným papírem sloužícím k zápisu znaků a téměř jsem brečela, chodil za mnou přítel a zapřísahal mě, že přece na japonštinu povinně chodit nemusím, že jsem si ji vybrala dobrovolně a mohu kdykoliv skončit. Já jsem se však jednou zařekla, a tak jsem skončit nechtěla.
Vše se obrátilo v momentu, kdy jsem se jedné ze svých spolužaček v jazykovce přiznala k tomu, že jsem už několikrát uvažovala nad koncem s japonštinou. Jakmile jsem tohle nahlas vyřkla, jakoby ve třídě roztanuly ledy a najednou jsme si všichni vzájemně začali sdělovat naše japonské zážitky, všechno to trápení a snahu, která je vidět jenom po milimetrech i to, jak s námi a japonštinou doma naši rodinní příslušníci trpí. Od té doby se mi na hodiny začalo chodit lépe. Začali jsme se vzájemně podporovat, udělala se dobrá parta lidí, která měla neuvěřitelné věkové rozpětí, a o to bylo zábavnější pozorovat našeho šedesátiletého spolužáka Mirka, čerstvého dědečka, jak nám ukazuje fotky vnoučete a vzápětí už se hlásí jako dobrovolník ke čtení. Bylo příjemné se po hodině a půl skřípání zubů, výkřiků štěstí i neštěstí, dojít uvolnit do nedaleké osvěžovny, která se stala už tradičním místem následující osobní lekce. Vzájemně jsme si půjčovali knížky o Japonsku, japonské filmy, dějepisné encyklopedie s historií japonských ostrovů, plánovali, kam všude je dobré se podívat a najednou jsem zjistila, že veškerý svůj volný čas, až se na mě přítel zlobil, věnuju japonštině. Snad se nakonec přece jenom ukázal můj talent na jazyky, protože po třičtvrtě roce studia jsem byla jednou z nejlepších ve třídě. Japonštině a všechno okolo ní mě dokonce strhlo takovým způsobem, že jsem začala uvažovat o studiu další vysoké školy. Předpoklady k tomu dostat se na japanologii jsem měla – znala jsem základy jazyka, uměla jsem dobře česky a orientovala jsem se k japonské kultuře i historii. A protože se mi na příkladu japonštiny ukázalo, jak dobré je neváhat, když se člověk pro něco rozhodne, podala jsem si na japanologii přihlášku. Spojení s ekonomií se mi zdá ideální a do praktického života rozhodně využitelné, ačkoliv se na to spousta lidí netváří. Netuším, zda se mi povede se na školu dostat. Pokud ano, budu samozřejmě ráda a uvidíme, zda vůbec zvládnu další výšku dostudovat, ale za pokus to stojí. Pokud nebudu mít štěstí a zkoušky nesložím, rozhodně s japonštinou neskončím. Japonština mě udělala mnohem spokojenější a šťastnější. Mám nějaký sen, něco, co mě v životě žene dál, o co je dobré se pokoušet. Mám díky ní taky koníček, který mi naplňuje volný čas a přinesl dobré nové kamarády. A v neposlední řadě mám v japonštině něco, co mě odlišuje od ostatních – už konec šedé, nevýrazné a nezáživné myšky. Změna v podobě učení se něčemu tak není nikdy od věci. A jak ukazují příklady, na učení se třeba i japonštiny není nikdy pozdě. I když to ze začátku bolí… ale to asi v každém věku.
Vaše Klára