Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obchodní angličtina aneb jediná angličtina, kterou v oblasti byznysu budete potřebovat

25. 11. 2010

 

Mám rád čistý stůl. To znamená, že ať už lidé okolo mě vyžadují upřímnost či nikoliv, dopřávám ji všem, a to v  hojné míře. Držím se totiž onoho starého známého hesla, že s upřímností nejdál dojdeš. Osobně ale nevím jistě, zda s ní opravdu dojdete nejdál. Když vám například váš šéf položí otázku, na kterou chce slyšet chlácholivou pozitivní odpověď, a vy jste jiného mínění než on a vyslovíte svůj názor nahlas, hrozí, že na čas upadnete v nemilost. V tom případě nedojdete s upřímnosti prakticky nikam, jen vás ta potvora na čas zastaví na místě. Ale bylo by poněkud nespravedlivé domnívat se, že to takhle funguje vždycky.
Upřímnost vám v mnoha případech může pomoci. Možná o ni zpočátku nestojíte, možná ji i odmítáte, ale věřte, že časem mi za ni poděkujete. Já od vás ale díky nežádám. Nechci nic, stačí mi jen váš prostý slib. Taková ta dětská putovní přísaha, znáte to. Já jsem ti dal dobrou radu, a teď tohle břímě neseš ty. Až dojdeš k nějakému více či méně důležitému poznání, předej ho dál. Usnadníš tak život někomu dalšímu a jako bonus tě bude hřát pocit, že jsi ovlivnil (nebo ses o to alespoň pokusil) počínání nějakého jiného člověka.
Vyložil jsem karty na stůl. Teď je tedy ten pravý čas na mou radu, kterou pochopitelně míním, jak jinak, než upřímně. Je to má osobní zkušenost a vy si z ní samozřejmě nemusíte nic brát. Dokonce máte právo ji naprosto opomenout, předstírat, že jste o ní nikdy nečetli nebo ji dementovat. Můžete s ní nahlas nesouhlasit, křičet a ubíjet mě protiargumenty. Jen směle do toho, mile rád si je totiž poslechnu. Vážně, jsem na ně neskutečně zvědavý.
Má osobní zkušenost se týká praktického, ale do velké míry i profesního života. Šest let pracuji jako manažer jedné velké obchodní společnosti. Je to post, který se nezískává snadno. A ani pro mě nebylo jednoduché se k němu dopracovat. Předesílám, že nemám žádného bohatého a vlivného otce či strýčka, který by mě nastrčil kamkoliv bych si zamanul. Své místo jsem nezískal díky protekci.
Začínal jsem podobně jako tisíce dalších lidí v téhle zemi. V deváté třídě základní školy jsem se, ano přiznávám, že v tom tehdy sehrál svou roli můj nejlepší kamarád, rozhodl jít studovat obchodní akademii. Byla to střední škola, o níž jsem toho příliš nevěděl. Když se na to teď dívám zpětně, ani jsem hlouběji nepřemýšlel nad tím, co na té škole vlastně budu dělat. Šel tam ale můj velmi dobrý přítel, a já jsem se s ním prostě jen svezl.
Přiznávám, že to byl husarský kousek. Jak se později ukázalo, naše kamarádství nebylo ani zdaleka tak skálopevné, jak jsem se původně domníval. Vzalo za své hned v půli prvního ročníku, kdy Petr začal randit s jistou starší slečnou. Inu stane se.
Nijak mě to ale netrápilo, ostatně o nově nabyté přátele nebyla v mém případě nouze. Studiem na obchodní akademii jsem víceméně proplouval bez povšimnutí. Měl jsem dobré známky a měl jsem špatné známky. Ani jedny nepřevažovaly. Byly předměty, které mě bavily a pak takové, na které jsem prozaicky řečeno, kašlal, a přesto jsem procházel.
Jsem a odjakživa jsem byl velice společenský, tudíž jsem si středoškolský život užíval. Tedy alespoň se mi tehdy zdálo, že se nikdy nenudím. Když jsem o něco později poznal život vysokoškolský, pochopil jsem, že to, co jsem prožíval na střední škole, byl jen nemastný neslaný korpus dortu, jehož třešničku jsem si začal vychutnávat až mnohem později.
I přesto mohu říci, že jsem se toho na střední škole naučil poměrně hodně, a ač bylo zprvu mé rozhodnutí vydat se tímto směrem naprosto neopodstatněné, později jsem shledal, že ekonomika a ekonomie by se poměrně snadno mohly stát klíčový pojmy mého života. Když jsem v maturitním ročníku zvažoval své budoucí možnosti, myslel jsem už v první řadě na sebe.
Měl jsem tři priority, které se scelily v jedinou. Tyhle tři důležité aspekty, které se měly stát pilířem mého profesního života, na sebe prozatím vzaly podobu studia oboru marketing a management. Maturitní zkoušku jsem zvládl s přehledem, snad jediné zaváhání způsobily jisté nedostatky v mé obchodní angličtině, jejíž výuka na střední obchodní škole, ač je to jistý paradox, neoplývala atributem výjimečně kvalitní. S tím jsem si ale nedělal velké starosti. Plánoval jsem si vypilovat svou obchodní angličtinu při studiu na vysoké škole.
Netřeba dodávat, že jsem tak neučinil. Má obchodní angličtina chátrala. Vysoká škola byla ztělesněním toho, co jsem si vždycky představoval jako nekonečně dlouhý sen. Dávala mi dostatek svobody, měl jsem čas na všechno, co mě právě zajímalo, hodně jsem četl, chodil jsem na párty a hledal jsem nové možnosti. Do puntíku jsem splňoval všechna předsevzetí svého studentského života, kromě těch, která se týkala samotného studia, samozřejmě.
I tak jsem ale školu zvládal, a i když můj status studenta visel čas od času na vlásku, nikdy jsem nelitoval toho, co jsem udělal či neudělal. Vždycky jsem si to, jako každý správný alibista, dokázal odůvodnit.
Po pár letech jsem úspěšně odpromoval, a ačkoliv jsem byl na hony vzdálen červenému diplomu, nijak jsem se tím netrápil. Titul jako titul, barva diplomu nehraje roli, honilo se mi hlavou, když mi ho děkan předával a gratuloval.
Ocitl jsem se na prahu skutečného života, aniž by mi někdo dal návod, jak s ním zacházet. Nepřišel nikdo, kdo by měl v ruce studijní plán s povinnostmi. Nebyl nikdo, komu bych dal zkontrolovat svůj vyplněný index. Náhle jsem to byl já sám, kdo určoval směr. Na mně spočívala odteď až do konce všechna ta nesnesitelná tíha povinnosti.
Rozhodil jsem sítě, bylo třeba najít si co nejrychleji dobrou práci. Ovšemže jsem věděl, že napoprvé neseženu post ředitele nějaké obludně velké korporace. Byl jsem smířený s tím, že má první pracovní zkušenost nebude ani zdaleka splňovat mé představy o budoucí profesi, ale potřeboval jsem ji, a to bylo to podstatné.
Těžko říct, zda mi štěstěna usnula na rameni od poslední závěrečné zkoušky, kterou jsem ještě před několika měsíci dělal, anebo zda šlo jen o pouhou náhodu, na které mimochodem nevěřím, ale má první práce po škole nebyla ani zdaleka tak špatná, jak jsem si ji zprvu vykreslil. 
Dostal jsem místo jednatele v jedné menší firmě. Lhal bych, kdybych nepřiznal, že jsem z toho postu měl radost. Své povinnosti jsem první měsíc zvládal bravurně, další se to poněkud zkomplikovalo.
Měl jsem vést obchodní jednání v angličtině, což byl problém. Svou obchodní angličtinu jsem zanedbával snad ještě víc než svého dětského zubaře v době, kdy jsem byl ještě školou povinný. Zkoušku jsem za pomoci zázraku na třetí pokus sice udělal, ale ani tak to nebylo nijak slavné. Má obchodní angličtina existovala na úrovni, jež by byla přijatelná možná tak na střední škole, ale v žádném případě pro ni nebylo místo v kanceláři jednatele obchodní společnosti.
To jednání jsem tehdy naprosto zpackal a dodnes to považuji za jeden z největších trapasů v mém životě. Můj šéf mi řekl, že moje obchodní angličtina, dá-li se ten paskvil vůbec tak nazývat, je hanbou, která bude navždy skvrnou na tomto jazyce, načež mě propustil. Byl jsem ve zkušební lhůtě, a popravdě, nic jiného jsem také nečekal.
Byl ke mně tenkrát upřímný, za což mu budu vděčný do konce života, protože jen díky správné kombinaci jeho netaktního chování a zcela obnažené pravdy, s kterou se vyjádřil k mé obchodní angličtině, jsem dnes tam, kde jsem.
Rovnou z kanceláře jsem se tehdy vydal do nejbližší jazykové školy, která byla při cestě (mimochodem byla to jazyková škola Tutor), a nechal jsem se zapsat do kurzů obchodní angličtiny v Praze. Bylo třeba, abych k sobě byl tvrdý, a tak jsem se, ačkoliv jsem s obchodní angličtinou ani zdaleka nezačínal, nechal zapsat na lekce obchodní angličtiny pro začátečníky. Postupně jsem nároky na svou osobu stupňoval. Celkem jsem absolvoval čtyři kurzy obchodní angličtiny. Skončil jsem s těmi nejpokročilejšími. Už nebyl způsob, jak dál zdokonalovat svou obchodní angličtinu teoreticky, a tak jsem usoudil, že je třeba vyzkoušet své znalosti v praxi.
Vždycky jsem byl velice výřečný, pokud jde o češtinu, a teď, když jsem stejné úrovně dosáhl i v oblasti obchodní angličtiny, bylo na čase pohnout se dál. Smluvil jsem si několik pohovorů a na základě jednoho z nich jsem dostal post asistenta nejdůležitějšího manažera v obchodní společnosti, kde působím dodnes. Během několika let jsem se dokázal vypracovat. Dnes jsem tím pomyslným topem mezi našimi manažery já.
Tak tedy, díky za vaši upřímnost, skutečně mi pomhla!
 
 

 


Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 53186
Měsíc: 413
Den: 6