Po měsíci putování nekonečnou stepí opouštíme Mongolsko a necháváme se Transmongolskou magistrálou unášet k nejkrásnějšímu jezeru na světe – k ruskému Bajkalu. Je pozdě večer a monotónní pohupování vlaků nás uspává. Na druhé straně uličky sedí dva Rusové a já mám konečně příležitost využít svůj čas strávený v kurzech ruštiny. Měsíc jsem v Mongolsku mluvil jen rukama a nohama, protože cizím jazykem tam mluví opravdu málokdo, a tak mám radost, že si zase můžu popovídat téměř o čemkoliv.
Starší a mírně přiopilý Rus povídá něco o tom, že jako voják sloužil na Slovensku. Jak pomalu upíjí vodku z kelímku před sebou, je mu rozumět čím dál méně. Proto zaměřuji svou pozornost na jeho mladšího kolegu, který sice vypadá méně družně, ale je mu alespoň rozumět. Jmenuje je Ilja a pracuje jako soustružník v Irkutsku, což je město ležící u jižního cípu Bajkalu. Vedeme běžné konverzace o životě, přičemž jsem rád, že Ilja Českou republiku vnímá skutečně jako „Čechiju“, a ne jako „Čechoslovakiju“, což je výraz, se kterým se jinak člověk setká na cestách poměrně často. Na politiku se raději neptám, i když mě jinak zajímá. Přeci jen projíždíme Ruskem v době, kdy slovo „radar“ rezonuje zemí od Moskvy až po Vladivostok.
Ruská konverzace pokračuje plynule dál. Vodka v kelímku u spolucestujícího Ilji sice ubývá, vody v samovaru na čaj je ale stále dost. Samovar je vůbec nejskvělejší vynález ruských železnic. Jedná se o velkou kovovou nádobu, pod kterou je neustále udržován oheň. Kdokoliv si tak může natočit vodu na čaj nebo třeba na instantní polévku. Já už jsem cestu k němu absolvoval snad desetkrát a nevzpomínám si, že bych někdy na cestách vlakem vypil tolik čaje. Ilja náhle vytahuje igelitku a na stůl pokládá šišku. Na otázku, co to je, přichází odpověď, že prý cedr. V duchu přemýšlím, proč s sebou ten chlap tahá igelitku plnou šišek. Chce si za domem vysadit les, nebo touží po zkrášlení svého bytu? Po chvíli mladý Rus vysvětluje, k čemu je taková šiška dobrá. A musím říct, že o tom se nedozvíte v žádném turistickém průvodci, dokonce ani na
kurzu ruštiny. Ilja celou šišku jakoby loupe a vyndává z ní černá semínka. Ty potom rozkousává, vnitřek semínka sní a plevu hodí na stolek. Říká, ať to vyzkouším také. Mám k tomu pramalou důvěru. Nikdy jsem nejedl šišku a ani jsem netušil, že by se vůbec dala jíst. Přesto nakonec vítězí zvědavost a tak zbytek cesty jíme cedrová semínka. Jsou skutečně dobrá, ale dělá mi obrovský problém správně semínko rozkousnout tak, aby zůstalo jen samotné jádro. Zanechávám zábavné
konverzace v ruštině a soustředím se jen na to, jak se správně jedí šišky. Zbytek cesty ubíhá rychle a když vystupujeme ve městě Sludjanka, jako dárek dostáváme od Ilji několik cedrových šišek na památku.
Dalších několik dní trávíme pochodem kolem pobřeží Bajkalu a na příhodu s šiškami už skoro zapomínáme. Jeden deštivý den postáváme u nádražní budovy v jedné z mnoha zastávek na „krugobajkalce“, nádherné železniční trase s desítkami tunelů a mostů. Turista je pro místní hotová atrakce, a tak se setkáváme s nabídkou posezení u čaje (ovšem za sto rublů pro jednoho) a také s nabídkou…ano, cedrových šišek. Sice už nevím, kolik za ně postarší Rus chtěl, ale odmítli jsme. Měli jsme svoje vlastní. On se však nehodlal vzdát, chodil kolem a neustále opakoval „kup si šišku“, „kdybys tu nestál a radši si koupil šišku“ a podobně. Je to jedna z mála situací, kdy se vyplatí předstírat, že za sebou žádný
kurz ruštiny nemáte.
Že jsou cedrové šišky okolo Bajkalu skutečně populární, jsme zjistili v turistickém městečku Listvjanka. V několika dřevěných stáncích obchodníci prodávaly za pár rublů jednu, nebo nabízely přímo samotné semínka, čímž ale člověk přišel o tu zábavu, kterou loupání cedrových šišek přináší. Nejdražší byly semínka vyloupané a rovnou zbavené plev. Vzhledem k tomu, že jsme jádro vždycky získávali rozkousnutím semínka v puse, doufal jsem, že na to mají obchodníci jinou metodu. I když jsem věřil, že mají, do takových semínek jsem stejně neinvestoval. Bylo to celkem drahé.
Vzpomínka na Bajkal se mi neodmyslitelně pojí se vzpomínkou na cedrové šišky. Když o tom tak zpětně přemýšlím, žádnou šišku bych asi neochutnal, kdybych neměl za sebou
kurz ruštiny pro začátečníkyod Tutoru. Proto vám doporučuji tři věci. Za prvé – jeďte k Bajkalu. Je tam skutečně krásně. Za druhé – nebojte se cedrových šišek. Jsou dobré a neotráví vás. Za třetí – před cestou se naučte alespoň trochu rusky. Čekají vás hodnotnější zážitky.