Loňský rok byl neskutečně nabitý samými skvělými událostmi. Když se na to podívám zpětně, musím uznat, že jsem byla velmi aktivní. Byla jsem ve druhém ročníku na vysoké škole, a měla jsem za to, že když během letního semestru stihnu všechno včas, užiji si dlouhé, krásné a ničím nerušené léto. Tahle představa mě uvnitř hřála ještě mnohem víc než zářivé červencové slunce, a tak jsem šlápla na plyn, trochu zabrala a vrhla se do zkouškového období o dva týdny dříve, než většina mých spolužáků, kteří teprve líně brouzdali po knihovnách a sháněli potřebné tituly na seznam povinně prostudované literatury k některým ústním zkouškám.
To já ne. Tohle všechno jsem už měla dávno za sebou, připravovala jsem se na zkoušky, které jsem si, pravda trochu neohrabaně, narvala do jednoho týdne, abych využila všech termínů, které byly vypsány ještě před těmi řádnými.
Předesílám, že to nebyla žádná legrace a celý ten týden byl pro mě poklidný spánek takřka nedostižnou metou, nicméně utěšovala jsem svou znavenou mysl tím, že pokud to vydrží a nezradí mě, bude celý další týden v klidu odpočívat. Slíbila jsem si, že nebudu dělat nic jiného, než se válet.
Ten zkouškový maraton jsem zdárně vydržela táhnout až do cílové rovinky, a nakonec jsem uspěla, takže má radost byla opravdu nevýslovná.
Schylovalo se sotva k začátku června, prázdniny ještě ani nebyly v plném proudu a já už začala přemýšlet, co všechno budu tohle léto dělat. Měla jsem v plánu několik akcí s přáteli, chtěli jsme jet vodu, pak samozřejmě připadal v úvahu nějaký ten last minute zájezd a kdo ví, co mi ještě náhoda přihraje do cesty, říkala jsem si v duchu, když jsem se povalovala na zahradě pod pomalu dozrávající třešní.
Aniž bych to měla v úmyslu, náhodu jsem na sebe nechtěně přivolala. Ještě ten večer mi zazvonil telefon. Byla to Markéta, moje dobrá přítelkyně a spolužačka ještě z dob, kdy jsme společně sedávaly v poslední lavici na střední škole.
Ani se nezeptala, jak se mám, vyhrkla ze sebe rychlý pozdrav a jásavým hlasem mi sdělovala, že sehnala úžasnou brigádu na léto. Než jsem se stačila zeptat jakou, zavalila mě všemožnými důležitými i naprosto banálními informacemi, takže jsem si o tom poměrně snadno vytvořila obrázek.
Neznělo to vůbec špatně. Byla to dvouměsíční brigáda ve Finsku za skutečně dobré peníze. Podmínkou před odjezdem byl intenzivní
jazykový kurz finštiny, to proto, aby si uchazeč o místo nepřipadal v cizí zemi úplně ztracený. Zdálo se mi to vcelku logické a hlavně efektivní. Naučíte se, alespoň na nějaké elementární úrovni cizí jazyk a ještě se podíváte do Finska, kde si vyděláte, na naše studentské poměry, slušný finanční obnos.
Když mi tedy Markéta v samém závěru toho euforického telefonátu nabídla, ať jedu s ní, protože ta místa sehnala dvě, přiznám se, že jsem své dosavadní plány na léto hodila za hlavu, a začala jsem si balit kufry. Odjela jsem za ní do Prahy, kde probíhalo
studium finštiny. Markéta všechno zařídila dopředu, takže já jsem se nemusela o nic starat, byla jsem pouhým divákem.
Vybrala nám
kurzy finštiny na jazykové škole Tutor. Nebylo to daleko od jejího malého bytečku, což nám oběma vyhovovalo. Abych byla upřímná, po první
hodině finštiny jsem byla trochu v rozpacích. Nikdy předtím jsem se s
finštinou nesetkala, a tak pro mě byla něčím úplně novým. Můj strach pramenil převážně z nejistoty. Nedokázala jsem si představit, že si tak složitý jazyk, jako je
finština, dokážu podmanit za poměrně krátkou dobu, kterou jsme na to měly určenou.
Markéta naštěstí ihned vycítila mé obavy a jako správná kamarádka mě v tom nenechala. Když jsme přišly na kurz finštiny po druhé, už jsem to neviděla tak černě. Základy finštiny nám objasnil lektor během výuky, a navíc byl velmi ochotný nám s čímkoliv poradit, což bylo v našem případě opravdu velké plus. My jsme pak, protože datum našeho odletu se neúprosně blížilo, studovaly finštinu i po večerech doma, což nám také hodně pomohlo.
Zdárně jsme zakončily studium finštiny od společnosti Tutor, nakoupily jsme ještě pár nejnutnějších věcí, jako například bonbony do letadla, a než jsme se stihly otočit, už jsme mířily do Finska.
Upřímně řečeno, byly jsme tak trochu nervózní, když jsme čekaly na našeho zaměstnavatele, který nás měl vyzvednout na letišti. Vůbec jsme nedokázaly odhadnout, zda bude naše znalost finštiny dostatečně dobrá na to, abychom dokázali tamním lidem porozumět.
Ve chvíli, kdy jsme svou, dosud nejistou, finštinou promluvili na finského mužíčka, který měl za úkol nás ubytovat, poprvé, tak z nás všechen ten strach náhle spadl. Naše finština možná nebyla perfektní a leckdy jsme tápaly, ale vzhledem k tomu, jak krátce, ale intenzivně jsme se ji učily, to byl velký posun kupředu. Dokázaly jsme se dorozumět v zemi, kde jsme nikdy předtím nebyly, a jejíž jazyk pro nás byl donedávna naprostou záhadou.
Lidé ve Finsku jsou skutečně milí a přívětiví a chyby, které v jejich jazyce čas od času napácháte, vám rádi odpustí. Brigáda utekla velice rychle, měly jsme se tam tak dobře, že jsme skoro nevnímaly čas, a když nastal čas odjezdu, bylo nám vlastně líto, že už se musíme vrátit domů.
Vzhledem k tomu, že jsme pracovaly ve sféře cestovního ruchu, naše finština se během pobytu tam značně zlepšila. Svou pracovní návštěvu Finska, ač byla neplánovaná, považuji za jednu ze skvělých životních zkušeností, navíc jsem pronikla do tajů studia finštiny, což by mě nikdy předtím ani ve snu nenapadlo.
Nevím, jestli budu mít tak „akční“ léto i tento rok, ale docela se mi to zalíbilo, tudíž bych ráda všechny své studentské povinnosti splnila s předstihem, kdo ví, třeba na mě letos čeká něco podobného.