Jak se z francouzštiny jako hobby stal start pracovní kariéry
25. 11. 2010
Francouzskyjsem se toužila naučit od puberty. Stačilo vidět několik francouzských filmů, přivonět si k Chanelu číslo, získat plakát Alaina Delona a byla jsem v tom až po uši. V té době jsem se však už plně věnovala na od základní školy němčině a později si přibrala angličtinu, proto třetí jazyk nepřicházel z časových důvodů v úvahu. Kdykoliv jsem ale zaslechla někoho promlouvat francouzsky nebo potkala skupinu turistů z Francie, bledla jsem závistí nad tím, jak skvěle ten úžasný a libozvučný jazyk ovládají. Na vysoké škole jsem měla hlavu plnou jiných starostí, než abych se mohla věnovat nějakému svému koníčku a učila se nový jazyk od úplných začátků. Musela jsem totiž skládat těžké zkoušky z angličtiny a mého druhého jazyka, tedy němčiny, proto představa, že se budu mordovat s další gramatikou, další výslovností a do hlavy by se mi měly vejít ještě další sloupce slovíček, byla nemyslitelná. Po úspěšném absolvování vysoké školy jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání. Pracovala jsem v auditorské firmě a starala se o správu jistého finančního sektoru. Jako vystudovanou ekonomku mě práce bavila. Na nováčka v pracovním procesu jsem neměla nejhorší peníze a hlavně, mohla jsem se konečně osamostatnit tak, jak jsem si to vždy představovala. Jedinou mou starostí proto bylo, kdy máme s kamarádkou zaplatit nájem, co bude k večeři, zda je bílé víno vychlazené a na co se půjde do kina. Měla jsem také spoustu volného času. Během školy, kdy jsem se věnovala studiu i brigádám, jsem si mnohdy připadala jako hadr na holi. Teď jsem sice trávila v práci dost času, ale přece jenom žádné studijní povinnosti mě už netížily. Proto se má kamarádka nedivila, když jsem za ní přišla s tím, že se musíme věnovat novému koníčku. „Nemůžeme se pořád poflakovat. Je nutný trochu zase zapojit mozek.“ „Jak to myslíš? Že budeme chodit na šachy?“ Reagovala pobaveně kamarádka. „Ne, jakože budeme chodit na fráninu.“ Vysvětlila jsem jí vítězoslavně. Její oči v sloup říkaly všechno. Kamarádka prostě nedokázala pochopit, že potom, co jsme konečně vylezly ze školních lavic, se do nich hodlám navrátit. Snažila jsem se jí pro nápad s výukou francouzštiny nadchnout. „Ale jazyk, to je něco jiného, jiná škola. Vždyť je to zábava, chápeš? Budeme mluvit tím nejkrásnějším a nejsvůdnějším jazykem na světě, to nechceš?“ Očividně kamarádka nechtěla. A tak to zbylo na mě. Ve svých pětadvaceti letech jsem si začala plnit svůj pubertální sen naučit se francouzsky. Říkala jsem si, že bude úspěch, pokud vydržím rok nebo dva, naučím se hezky základy a budu se orientovat hlavně na to, abych se někdy ve Francii byla schopná na základních věcech a v základních situacích domluvit. Já jsem se proto přihlásila na francouzštinu do jazykové školy a kamarádka do fitka na tae-bo.
Přestože jsme každá provozovala tak odlišnou činnost, z našich lekcí jsme obě chodily vyřízené. Kamarádka fyzicky, já mentálně. Zjistila jsem, že za rok může člověk pěkně zlenivět, takže mi trvalo, nežli jsem se dostala do učící formy. Navíc francouzština byla přece jenom jiný jazyk, než jakými jsou germánská angličtina a němčina. Přesto mě lekce bavily a chodila jsem na ně ráda. Snažila jsem se nevynechat ani jednu, což někdy bylo pěkně obtížné. Hlavně po dni, který jsem strávila velkou pracovní inventurou. Po třech měsících už se mi na hodiny chodilo čím dál tím lépe. V kurzu se totiž utvořilo takzvané „zdravé jádro“, se kterým se také chodilo do nedaleké francouzské restaurace probrat pohodinové zážitky. Téměř celá parta jsme se tak přihlásily i do pokračujícího semestru a než jsem se nadála, měla jsem za sebou rok francouzštiny a chystala se začít ten druhý. Francouzštinu jsem zatím moc nevyužívala, tedy kromě hodin. Neměla jsem zatím kde, a tak jsem se těšila, že až ukončím svůj druhý rok učení, poletím na týden do Paříže na dovolenou. To jsem ale ještě nevěděla, že svoji francouzštinu uplatním dříve, nežli na vysněné dovolené. Jednoho podvečera, kdy jsem se v kanceláři balila do zimního kabátu, totiž přiběhl do dveří zadýchaný šéf. „Mluvíte někdo francouzsky? Co, někdo, aspoň trochu?“ Bezradně jsme se po sobě s kolegy podívali a já špitla. „Trochu, ale učím se jenom rok a půl.“ „To nevadí, pojďte se mnou, rychle.“ Vzal mě za ruku a dotáhl do své kanceláře. Tam mi vrazil do ruky sluchátko a v něm jsem slyšela jenom hurónský řev pěkně naštvaného Frantíka. Opatrně jsem proto ve francouzštině pozdravila a zeptala se, jak mu můžu pomoci. Vyklubal se z něj vedoucí francouzské pobočky firmy v Nice, kterému se při cestě zpět domů z Anglie zatoulaly kufry někam do letu v Praze a on je nutně potřeboval vyzvednout a poslat zpět. Na letišti se mu prý nikdo nevěnoval. Slíbila jsem mu, že ihned na letiště zavolám a kufry najdu. Na letišti ale o žádných ztracených kufrech nevěděly, a proto jsem se vydala je hledat osobně. Kolem deváté večer se skutečně našly a já šťastná volala do Nice. Tamní šéf mě vynášel až do nebes, to samé i nadřízený v Čechách. Sama jsem měla radost, jak jsem si dokázala ve francouzštině poprvé poradit. Ani nevím, co v těch kufrech za poklady muselo být, ale přišla mi pozvánka z francouzské kanceláře na týdenní pobyt v Nice společně s volnou letenkou. Okamžitě jsem tak nastartovala komunikaci s pobočkou a za měsíc seděla v letadle do Nice. Tam se ke mně všichni chovali jako k princezně. Každý si mě předcházel, rozmazloval. Setkala jsem se francouzským nešťastníkem osobně a to několikrát v daném týdnu. Poznala jsem krásné město, milé lidi a úžasně si odpočinula. Navíc jsem mohla procvičovat francouzštinu od rána do večera. Už tahle zkušenost se mi sama o sobě zdála neuvěřitelná. Jak jsem se ale divila, když mi o tři měsíce později z Nice přišla informace o nabízeném pracovním místě? Po prázdninách se mělo uvolnit místo těhotné kolegyně z finančního oddělení, kterou jsem v Nice osobně poznala, protože jsem chtěla vidět, jak funguje jejich francouzská kancelář oproti naší pražské. Chvíli jsem jenom němě zírala na obrazovku počítače a nemohla ani mrknout, aby tahle informace náhodou nezmizela. Nezmizela. Já jsem se ale rozhodla zmizet, a to právě do Nice. Jediným háčkem pracovní nabídky byla nutnost složení jazykové zkoušky z francouzštiny. Já jsem se sice učila již téměř dva roky, ale říkala jsem si, že na složení DELFu, jak se francouzské zkoušky jmenují, se učím moc krátkou dobu. Pověděla jsem o nabídce proto své lektorce francouzštiny v Tutoru a ta mi vysvětlila, že zkouška má několik nabízených úrovní. Proto nebyl problém, abych se pokusila ji složit. Jedinou otázkou proto byla příprava. Potřebovala jsem intenzivní přípravu zaměřenou jenom na úspěšné složení DELFu. Nejrozumnějším řešením proto bylo přihlásit se na jazykovce, kterou jsem dobře znala, zejména pak samotné lektory, na přípravné kurzy k zisku DELFu. Dvojitá nálož mě překvapivě nezabila, ale pořádně posílila moji francouzštinu. Na konci léta jsem proto byla připravená složit zkoušky, které jsem také úspěšně dokončila. Cesta do Nice tak byla otevřená. Bude to rok, co v Nice působím. Jsem tu ohromně spokojená a nemyslím si, že bych se někdy mohla už v životě obejít bez moře. Francouzsky dnes asi mluvím lépe, než svými ostatními dvěma původními jazyky. Nikdy by mě nenapadlo, že má až takový smysl plnit si své pubertální sny. Takže jestli nějaký máte, ať už je to kurz malování nohou, krasobruslení nebo třeba znaková řeč, jděte do toho. Nikdy nemůžete vědět, co vám vaše osobní radost může přinést nového do života. A PS, pro vaši informaci, má kamarádka s tae-bo taktéž nesekla a dnes se tae-bu věnuje jako fitness lektorka;)