Cesta do země „osy zla“
25. 11. 2010
Už odmala mě lákal arabský svět. Když mi bylo deset, poprvé jsem měl možnost setkat se s jeho podobou, když jsme s rodiči odjeli na dovolenou do Egypta. V té době jsem byl nadšen – vše bylo nové a málo věcí se dalo srovnat s kulturou, jakou jsem znal z domova. Přesto tu bylo ubytování na západní úrovni a veškeré služby probíhaly tak, aby se turista cítil co nejvíce spokojen. Jak šly léta dál, postupně jsem si uvědomoval, že takovýto arabský svět jsem vůbec poznat nechtěl. A že jsme navštívili spíš obrovskou továrnu na turistiku, než skutečný život lidí v Egyptě. Můj zájem se přesunul na země, které mají sice špatný mediální obraz, ale které jsou pro poznání života obyčejných lidí takřka ideální. Přečetl jsem mnoho knih o arabské kultuře, začal chodit na jazykový kurz arabštiny a konečně našetřil dostatek peněz na cestu. V létě jsem se vydal do Sýrie.
Syrská arabská republika, jak se Sýrie oficiálně jmenuje, nebudí u západních politiků zrovna radost. Za prvé je na ní pohlíženo skrz prsty kvůli autokratické straně Baas, jejíž vedoucí úloha je zakotvena v Ústavě, za druhé je země odvěkým nepřítelem Izraele, což jí v zemích západního světa na reputaci určitě nepřidá. Mimochodem, je potřeba si rozmyslet, které země na Blízkém východě navštívíte. Do Sýrie vás s izraelským razítkem v pasu nepustí, to samé platí pak i pro Izrael a razítka některých arabských zemí. Pokusil jsem se od zahraniční politiky úplně oprostit a poznal jsem, že země sice může být navenek nepřátelská, ale já si snad nedovedu představit zemi, která by byla přátelštější. Kromě toho jsem mohl konečně využít návštěvy kurzu arabštiny v praxi.
Do Sýrie jsme přijeli vlakem z Turecka. Už tam jsem si stihl všimnout světa, který jsem tolik hledal. Istanbul je stále poměrně komerční a svým stylem se částečně blíží světu západnímu. Je to logické, země se chce totiž za každou cenu dostat do Evropské unie a proto usilovně pracuje na své modernizaci, aby splnila náročná přístupová kritéria. Čím více jsme se však přesouvali na východ, tím méně vlivů západu jsme zaznamenávali. V Turecku se dá poměrně dobře domluvit anglicky, navíc by mi byla absolvovaná výuka arabštiny k ničemu, protože oficiálním jazykem je zde turečtina a tyto dva jazyky se sobě navzájem vůbec nepodobají. Po překročení hranic a dojetí do naší první zastávky, města Halab, se situace úplně obrací. Angličtina je tu v podstatě k ničemu.
Přestože někteří cestovatelé označili Halab za „nejevropštější město v Sýrii“, máme pocit, že jsme se ocitli v úplně jiném světě. Město ležící uprostřed pouště mě naprosto pohlcuje svou atmosférou, kterou podporují starobylé památky a především neuvěřitelně ochotní lidé. Zkouším se ptát na nějaké ubytování, což je jedna z věcí, kterou jsem se stihl v kurzu arabštiny naučit. Nevím, zda to je tím, že jsem jako cizinec promluvil arabsky, nebo to je prostě tamější povahou lidí, ale hned dostáváme pozvání na čaj a následně v domě u této pohostinné rodiny přespáváme. Otec rodiny a čtyři jeho děti jsou z naší návštěvy nadšení, u mé arabštiny nevím, jestli převládá nadšení nebo spíš pobavení. Od každého asi něco, přeci jen má znalost tohoto jazyka není nijak zázračná. Přesto dokonale sbližuje.
Další naše cesta vede do města Hamá, což je starobylé město (ostatně jako všechna v Sýrii) unikátní svým zavlažovacím systémem a vodními koly. Odtud se vydáváme do hlavního města Damašku. Pokud si myslíte, že se nastoupit na autobus a odjet někam jinam je v arabském světě něco jednoduchého, pak vězte, že rozhodně není. Kdo považoval alespoň základní výuku arabštiny za nepotřebnou (což byli všichni kromě mě), hořce litoval. Všechno je pochopitelně v arabštině, včetně čísel nástupišť a názvů měst, takže zorientovat se chce trochu trpělivosti a času. Nakonec přeci jen nasedáme do správného autobusu a odjíždíme do starobylého Damašku.
O Damašku se tvrdí, že je nejstarším městem na světě. Ať už to tak je či není, památek má skutečně mnoho. Na jejich projití nemáme dostatek času, přesto si dopřáváme alespoň návštěvu Ummajovské mešity a Starého města. Tady se konečně dočkají i ostatní spolucestující, protože v Damašku mluví mnoho lidí anglicky. Přeci jen sem někteří turisté ze západu občas přijedou a tak tu najdete i velmi moderní hotely. Ani tady to však nezavání vyloženou komercí. Všichni kolem nás chodí zahalení, i když je neuvěřitelné vedro. My se také moc neodhalujeme. Dohodli jsme se, že budeme dodržovat místní kulturu a prokážeme tak respekt k zemi, do které jsme přijeli.
Na zpáteční cestě do Turecka projíždíme několik dalších zajímavých míst, o kterých by se daly psát celé romány. Myslím si ale, že pro základní obrázek o starobylé zemi ležící na Eufratu stačí to, co jsem napsal. Pokud chcete také poznat kolébku civilizace a její neuvěřitelně příjemné obyvatele, vyrazte dokud je čas. A než našetříte peníze, dohodnete v práci volno a zařídíte veškeré formality, porozhlédněte se po nějakém kurzu arabštiny. V Praze takový nabízí například společnost Tutor, kam jsem chodil i já. Uvidíte, že si cestu s její znalostí užijete mnohem víc.